Červen 2016

Hvězdy nám nepřály - John Green

30. června 2016 v 10:55 | Anna 13 |  Pro mládež
Hvězdy nám nepřály

Originální název: The Fault in Our Stars
Žánr: Román
Rok vydání: 2013
Počet stran: 240
Nakladatelství: Knižní klub
Vazba knihy: Vázaná s přebalem
Ocenění: výhra GoodReads Choice Awards 2012, kniha roku 2013 na Databázi knih

-----------Zfilmováno-----------


Anotace: Jemu je sedmnáct, jí šestnáct.Potkají se a zamilují se do sebe. Ona má rakovinu v posledním stadiu, on ze souboje s rakovinou vyšel s amputovanou nohou. Ti dva se výborně doplňují, a navíc je spojuje osobitý pohled na život i na chorobu, která je postihla... Jejich společná cesta trvá jen pár měsíců a jako každý velký milostný příběh končí smrtí. Přesto kniha není o smrti. Je o lásce. O tom, že hrdinové nemusejí být zblízka takoví, jak jsme si je představovali, že svět není továrna na splněná přání a že opravdová statečnost nemusí vždycky zachraňovat lidstvo. O tom, že i za pár měsíců se dá prožít malá věčnost.
Originální a citlivá knížka je napsána s mimořádným smyslem pro humor a sarkasmem a díky autorovu vypravěčskému talentu má neuvěřitelně silné vyznění.

Hvězdy nám nepřály - tak se jmenuje dojemné, čtenáři milované dílo neobyčejně oceňovaného autora Johna Greena. Je to kniha chytrá, odvážná, neuctivá a drsná, která se zabývá vzrušujícím, tragickým a vlastně i zábavným tématem - totiž tím, jaké to je, když je člověk naživu a zamiluje se.


Můj názor: V těchto posledních dnech jsem si opět vrátila ke knihám,které mne inspirují.Vždy na mě čekají v knihovničce, až zase přijde jejich čas. V těchto dnech jsem se opět začetla do Ztracené naděje a opět se zamilovala do Deana Holdera. Včera jsem si přečetla Velkého Gatsbyho, protože ten příběh prostě miluju. A dnes jsem asi počtvrté dočetla Hvězdy nám nepřály. A byla jsem překvapená, protože jsem na ně trochu změnila názor...

I KDYŽ PŘEŽIJEME ZHROUCENÍ NAŠEHO SLUNCE, NEPŘEŽIJEME NAVŽDYCKY.

Hvězdy nám nepřály je kniha, která zdobí mou knihovnu, mnou je čtená mnohokrát. I když, jak na tím teď přemýšlím, zas tolikrát jsem ji vlastně nečetla. Naposledy asi před rokem. Líbila se mi, zbožňovala jsem Augusta, vypisovala si citáty z knihy,... ale vždy mne kniha uváděla do depresí, necítila jsem se po ní dobře po těle, jestli víte jak to myslím. A přestala jsem ten příběh tak často vyhledávat.

OBČAS SI ČLOVĚK PŘEČTE NĚJAKOU KNÍŽKU A POCÍTÍ AŽ FANATICKOU POTŘEBU PŘESVĚDČIT ÚPLNĚ KAŽDÉHO, ABY SI JI PŘEČETL TAKÉ, PROTOŽE SE MU ZDÁ, ŽE JE TO JEDINÝ ZPŮSOB, JAK NÁŠ ROZTŘÍŠTĚNÝ SVĚT UVÉST ZASE DO POŘÁDKU.
A PAK JSOU KNIHY, O KTERÝCH LIDEM VYPRÁVĚT NEMŮŽETE, KNIHY TAK JEDINEČNÉ A ZVLÁŠTNÍ A VAŠE, ŽE KDYŽ O SVÉ LÁSCE K NIM PROMLUVÍTE, MÁTE DOJEM, ŽE JE ZRAZUJETE.

Johna Greena miluju. Četla jsem od něj ještě tři knihy, které měly taky takové greenovské kouzlo. John je určitě právem takovým autorem, jakým je, protože mi přijde, že rozumí naší generaci, fascinuje ho mládí, a také proto, že nepíše své obyčejné příběhy obyčejně. Je určitě jedním z mých nejoblíbenějších autorů a já ho obdivuji.

JSEM GRANÁT A JEDNOU VYBUCHNU A RÁDA BYCH, ABY BYLO CO NEJMÍŇ OBĚTÍ...

Hvězdy nám nepřály byla vlastně první kniha, která mne seznámila s rakovinou a od té doby jsem knih s tímto tématem četla hodně. Bohužel lepších knih. Nezapomenu například na Dívku s devíti parukami nebo na knihu Ještě než umřu.
Hvězdy nám nepřály však paří do mého srdce i po včerejší změně, která se nejspíš přes ten rok odehrála ve mě a já už na knihu hledím jinak. Kniha je neuvěřitelně skvěle podaná, vyprávěná brilantně, bere dech. Jen ty postavy mi už nějak neseděly. Jenže já je nemohu hodnotit, jsou to fiktivní hrdinové s rakovinou, oni umírají, a tak ty řeči co vedou jsou asi takové, jaké by puberťáci s tímto životem vedly. Hazel mne občas už fakt vytáčela a Augustova posedlost, aby se na něj nezapomnělo, mi už nepřišla tak vhodná.
Na knihu, na nemoc, na postavy, na myšlenky, které by mimochodem měly získat Nobelovku se již dívám jinak. Zdá se mi, že knize více rozumím.

TY JSI TAK MOC TY, ŽE TI ANI NEDOCHÁZÍ, JAK JSI VÝJIMEČNÁ.

Pokud se vám tato kniha líbí, přečtěte si První lásku. To je kniha o Lásce.
Green má na přebalu napsáno, že kniha není o rakovině, není o smrti, je o lásce. Ale mne to teď už vůbec nepřišlo. Rakovina se tam rozebírá ze všech stran, stránek o umírání je tam také požehnaně a ta láska mi nepřijde tak silná. Překvapilo mne, že mne ta kniha tak rozvášnila. Musela jsem nad ní včera celý večer přemýšlet, ale k žádnému kloudnému výsledku jsem se nedobrala. Já tu knihu miluju a zároveň ji po včerejšku nemohu vystát.. Vím jen, že kniha mi nikdy nepřišla vtipná, ale pěkně depresivní, takže opravdu nechápu, proč je na přebalu napsáno: Nejvtipnější smutný příběh.

MILUJU TĚ A VÍM, ŽE LÁSKA JE JENOM VÝKŘIK DO PRÁZDNA A ŽE NEVYHNUTELNĚ PŘIJDE ZAPOMNĚNÍ, ŽE JSME VŠICHNI ODSOUZENÍ K ZÁHUBĚ A NASTANE DEN, KDY SE VŠECHNO NAŠE SNAŽENÍ OBRÁTÍ V PRACH, A VÍM, ŽE SLUNCE POHLTÍ JEDINOU ZEMI, KTEROU KDY BUDEME MÍT, A MILUJU TĚ.

První láska je kniha o lásce. Ta ano. Rakovina se tam objeví, ale zůstane pod povrchem, protože není důležitější než láska. A v knize nejsou nemocnice, léky, není to bílý příběh.
Je však tak strašně krásný.

TURISTÉ SI MYSLÍ, ŽE AMSTERODAM JE MĚSTO HŘÍCHU, ALE VE SKUTEČNOSTI JE TO MĚSTO SVOBODY. A SPOUSTA LIDÍ VIDÍ VE SVOBODĚ HŘÍCH.

Film Hvězdy nám nepřály je opravdu hodně povedený a strašně dojemný. Je to jeden zmála případů, kdy je film i kniha na stejné úrovni. Takže po dočtení knihy určitě doporučuji film.

VĚŘÍM, ŽE VESMÍR SE DOŽADUJE POZORNOSTI. ŽE JE RÁD, KDYŽ SI NĚKDO VŠIMNE JEHO ELEGANCE. A KDO JSEM JÁ, KTERÝ TADY ŽIJU UPROSTŘED HISTORIE, ABYCH VESMÍRU VYKLÁDAL, ŽE ON, ANEBO FAKT, ŽE HO POZORUJU, JSOU DOČASNÉ?

Vidíte. Když jsem knihu četla poprvé asi ve třinácti, přišla mi strašně sladká, překrásná, dojemná, brečela jsem nad ní, ve snech si představovala Augusta Waterse a pořád dokola koukala na film. Když jsem si knihu přečetla dnes, vidím ji jako neskutečně chytrou a citlivou, která vás donutí přemýšlet, něco cítit. Její počet na databázi knih jsem snížila o jednu hvězdu. Už si nemyslím, že je to kniha, kterou si musí přečíst každý, ale ze svého srdce ji nevymažu. I když mi příběh přijde lehce naivní, navadí mi to tolik, protože vím, že ta lehká naivita má své kouzlo a všichni jsme takoví.

AŽ SE NĚKDY V BUDOUCNOSTI OBJEVÍ V MÉM DOMĚ VĚDCI S ROBOTICKÝMA OČIMA A NABÍDNOU MI, AŤ SI JE ZKUSÍM, ŘEKNU JIM, AŤ SI JE STRČÍ NĚKAM, PROTOŽE NECHCI VIDĚT SVĚT BEZ AUGUSTA WATERSE.

Kniha vás přesvědčí o nespravedlnosti vesmíru, někdo si bude více vážit svého života a svého těla. Ale o síle lásky mne nepřesvědčila. Vždyť i samotná Hazel po smrti Augusta řekla, že jejich vztah by stejně nevydržel.

SVĚT SICE NEBYL STVOŘENÝ PRO LIDI, ALE ČLOVĚK ROZHODNĚ BYL STVOŘENÝ PRO SVĚT.


Dívka, již jsi tu zanechal - Jojo Moyesová

23. června 2016 v 20:53 | Anna 13 |  Knihy psané životem...
Dívka, již jsi tu zanechal

Originální název: The girl you left behind
Žánr: Román pro ženy
Rok vydání: 2015
Počet stran: 432
Nakladatelství: Ikar
Vazba knihy: Vázaná s přebalem


Anotace: Píše se rok 1916, když francouzský malíř Édouard Lefévre odchází bojovat na frontu. Jeho mladé manželce Sophii po něm zůstane na památku akorát její portrét, na svou dobu poněkud nezvyklý. Když však městečko, v němž Sophie žije, padne do rukou Němcům, ocitají se jeho obyvatelé na samé hranici absolutní bídy a pro kousek chleba musejí často dát všanc i holý život. A tehdy Sophiin portrét upoutá pozornost nového Kommandanta. Německý důstojník je obrazem doslova posedlý a Sophie je odhodlaná riskovat cokoliv - rodinu, svou pověst i život -, jen aby mohla znovu spatřit svého muže.
O bezmála sto let později dostane Liv Halstonová od svého muže darem působivý portrét mladé ženy, který koupil za pár šupů na ulici. Posléze se ovšem ukáže, že obraz má nesmírnou cenu, a rozhoří se boj o to, kdo je jeho skutečným vlastníkem. A Livino přesvědčení o správnosti věcí podstoupí náročnou zkoušku. Stejně jako Sophie je však pevně odhodlaná bojovat za to, co má na světě nejraději...


Můj názor: Moyesovou mám upřímně ráda. Všechny její knihy se mi zatím neskutečně líbily. Než jsem tě poznala je určitě zatím její největší úspěch, ale mne překvapila a dojala tato kniha. Jojo opět spojila minulost se současností tak, aby jste pochopili, že je zbytečné mezi nimi dělat rozdíly. Že jsou jedno...

KVŮLI TOMUHLE TU NĚMCI JSOU, NEPŘIŠLI SI POPOVÍDAT O UMĚNÍ... JSOU TU, ABY STŘÍLELI NAŠE SYNY A MUŽE. JSOU TU, ABY NÁS ZNIČILI.

Minulost: 1. světová válka. V městečku St. Péronne ve Francii provozují hotel milé ubohé ženy, které si přestávají připadat jako lidé. Mučí je hlad a bída, mučí je pohled na jejich nemocné hladovějící děti. Ničí je strach ze smrti, kterou vidí všude kolem, z války, která nemá konce. V tom hotýlku žije překrásná Sophie se svojí sestrou Hélene. Jejich muže již odvedli a jejich děti trpí. Život těchto lidí je úžasně vykreslený,atmosféra Francie v letech 1916 a 1917 byla podobná jako v Picoultové Vypravěčce. Takže famózní.
Souznět s touto rodinou - se Sophií není těžké.

PŘEMÝŠLELA JSEM, JAKÉ TO JE NĚKOHO ZABÍT, JESTLI JE TO PRO NĚMECKÉHO KOMMANDANTA STEJNĚ BEŽNÉ, JAKO DOLÍT SI ŠÁLEK KÁVY.

Šok! Najednou se příběh odhodlané Sophie utne a vy se ocitnete v současnosti, která je oproti předešlému životu růžová. Nechcete tu být, chcete zpátky do historie, která byla tak zajímavá i když krutá. V Sophiině domě visel obraz. Obraz byl, ale i v přítomnosti, v domě smutné ženy. Obraz jménem Dívka, již jsi tu zanechal je probírán téměř na každé straně.

...KRÁSA JE V OČÍCH TOHO, KDO SE DÍVÁ...

Moyesová opět vytvořila příběh lásky, zapojila do něj dechberoucí zápletky,její jedinečný pisatelský talent byl opět dokázán. Jestli budete tento příběh kritizovat jenom kvůli tomu, že jste předtím četli Než jsem tě poznala, tak se hoďte do klidu. Tento příběh je plný umění, krásy, odvahy, hrdinství,... má duši, sám o sobě dýchá. Pokud se vám tato kniha nelíbí, tak nejste schopni procítit dějiny. Než jsem tě poznala je úplně jiný příběh než Dívka, již jsi tu zanechal. Oba dva jsou nádherné, ale už vím, že pro mnoho lidí bude tento příběh znamenat méně...

MYSLÍM, ŽE MŮŽEME PORUŠIT PRAVIDLA PRO NĚCO, CO MILUJEME.

Já už vlastně nevím, co bych ke knize napsala. Můj obdiv k Jojo ještě zesílil,vím, že na příběh nezapomenu! A myslím si, že ten obraz existuje. Autorka si k němu jen vymyslela příběh a ženě na obraze darovala jméno. Oceňuji na knize, že ten fiktivní obraz necpali na obálku. Že nám autorka dala možnost si ho představit. Sami jsme si ho mohli namalovat...

NEVĚDĚL JSEM, CO JE OPRAVDOVÉ ŠTĚSTÍ, DOKUD JSEM NEPOTKAL TEBE.

Z knihy jsem si odnesla ještě něco: víra a naděje nás většinou neopouštějí. Když věříte, dokážete přežít. Naděje vám dává důvod žít.
Sophie doufala v dobro lidstva i v té strašlivé době. Věřila Němci... Sophie věřila ve svou lásku... A přežila.

Knihu doporučuji... Je tak strašně překrásná...

V ŽIVOTĚ JE SPOUSTA MNOHEM DŮLEŽITĚJŠÍCH VĚCÍ NEŽ VYHRÁVAT.


Psycho - Robert Bloch

19. června 2016 v 22:24 | Anna 13 |  Thrillery
Psycho

Originální název: Psycho
Žánr: Thriller
Rok vydání: 1995
Počet stran: 139
Nakladatelství: Argo
Vazba knihy: Vázaná s přebalem

-----------Série: Psycho (1.díl), Psycho II. (2.díl), Psycho III. (3.díl)-----------

-----------Zfilmováno-----------


Anotace: Když Mary Craneová narazila v bouři na Batesův motel, myslela si, že je to její spása. Pokoje byly skromné, ale čisté, a Norman Bates vypadal jako příjemný, i když trochu divný člověk... Pak se Mary seznámila s Normanovou matkou.
A s řeznickým nožem.
Noční můra začala.

Klasický thriller, který inspiroval stejně klasický film.
Robert Bloch je uznávaným králem hrůzy.


Můj názor: Tato kniha se musí rozhodně přečíst vícekrát...

TEĎ BYL BATES ROZDVOJENÁ OSOBNOST S NEJMÉNĚ TŘEMI TVÁŘEMI...

Ten příběh je tak strašně odporný, že se vám budou obracet vnitřnosti v těle z těch vražd a zvráceností, které jsou v knize dopodrobna popisovány. Srdce vám bude ke konci bušit jako splašené. Já jsem tuto knihu přečetla na jeden zátah za večer a to ještě za velmi hlasité bouřky, burácivého deště a blýskáni za okny. A teď tu sedím, píši tuto recenzi a bojím se zhasnout všechna světla v bytě a mám pocit, že pro jistotu tuto noc nezavřu oči...

TAKŽE HRŮZA NEBYLA V TOM DOMĚ. BYLA V JEHO HLAVĚ.

Trochu mne zklamal vypravěčský styl. Byl jednoduchý, a i když popisný, tak jsem čekala něco brilantnějšího. Příběh, ale každou stránkou nabíral grády a mě se zužoval dech...

A TEĎ ANI BATESE NEMŮŽU NENÁVIDĚT PRO TO, CO UDĚLAL. MUSEL TRPĚT VÍC, NEŽ KDOKOLIV Z NÁS.

Knihu doporučuji všem nadšencům hororů, detektivek, krimi příběhů. Všem co milují napětí, co jim nevadí brutalita a všem co se nebojí. :) V knize si přijdete na dalšího úchyláka, kterého nedokážete nenávidět, i když byl absolutně vyšinutý, odporný, brutální,... nahánějící hrůzu. A hrůza je to, čeho se při čtení knihy nezbavíte. Hrůza a strach.
A vlastně se jich nezbavíte ani po dočtení této knihy, která se právem zapsala do historie...

NIKDO Z NÁS NENÍ TAK NORMÁLNÍ, JAK SE TVÁŘÍ.


Odpusťte mi, váš Leonard - Matthew Quick

18. června 2016 v 23:38 | Anna 13 |  Knihy psané životem...
Odpusťte mi, váš Leonard

Originální název: Forgive me, Leonard Peacock
Žánr: Román
Rok vydání: 2015
Počet stran: 256
Nakladatelství: Knižní klub
Vazba knihy: Vázaná s přebalem


Anotace: Právě dnes má Leonard Peacock narozeniny. A právě na své narozeniny si do batohu k učebnicím přibalí P-38, pistoli nacistického důstojníka, kterou zdědil po svém otci. Právě dnes Leonard zastřelí svého bývalého nejlepšího kamaráda Ashera Beala a potom i sebe. Už se nemůže dočkat. Ještě před tím se však musí rozloučit se čtyřmi lidmi, na nichž mu záleží: se stařičkým sousedem Waltem, posedlým Humphreym Bogartem, s houslovým virtuózem a spolužákem Babakem, s Lauren, jež miluje Ježíše (a do níž byl trochu zamilovaný zase Leonard), a taky s Herr Silvermanem, který v Leonardově třídě přednáší o holokaustu.


Můj názor: Věřím, že každému čtenáři patří na světě jedna kniha. Věřím, že každému patří příběh, který byl napsán přímo pro něj. Je možné, že na tu knihu do smrti nenarazíte, možná ji však objevíte.
Já si nechci tuto knihu, příběh ani jeho úžasného hrdinu nárokovat, ale cítím, že tento příběh byl napsán pro mě. A je to nepopsatelný pocit. Dnes 18. června jsem se vzbudila do obyčejné slunné soboty a našla svou knihu. Knihu, pro kterou jsem celý svůj čtenářský život doufala. Jsem z ní nadšená. Děkuji Vám, Matthewe Quicku...

ZAČAL JSI ZNOVU VĚŘIT V BUDOUCNOST. NENÍ TO NIJAK TĚŽKÉ, PROTOŽE MILUJEŠ PŘÍTOMNOST.

Od tohoto autora jsem četla Terapii láskou (tento spisovatel mne vlastně naučil chápat lidi s láskou k fotbalu). Ta se mi líbila a tuto jeho druhou knihu jsem vídala v knihkupectvích, ale myslím, že jsem po ní ani nikdy nesáhla. Teď nastal čas a já ji objevila. Je dobře, že právě teď. Kniha je psaná skvělým vypravěčským a zábavným stylem. Upoutá, nadchne a inspiruje. Ale pro mne tu v této knize čekal můj životní literární hrdina: Leonard Peacock. Ještě nikdy jsem s nikým takto nesouznila, s nikým jsem si tak dobře nerozuměla,... právě jsem se zamilovala.

PROČ PO NÁS CHCETE, ABYCHOM O POSTAVÁCH, JAKO JE HAMLET - O HRDINECH -, VŮBEC ČETLI, KDYŽ SI JE NEMÁME BRÁT ZA VZOR? KDYŽ SE MÁME STARAT JEN O BODY A PŘIJÍMAČKY NA VYSOKOU A TAK DÁL? CHOVAT SE PŘESNĚ STEJNĚ JAKO VŠICHNI OSTATNÍ?

Leonard byl coby čerstvě osmnáctiletý kluk úplně stejný jako já. No, dobře ÚPLNĚ samozřejmě ne, ale já žasla, jak strašně jsme se podobali. Měli jsme stejné strachy, podobné pocity vůči naší generaci lidí, vůči dospělým a světu. Oba dva jsme rádi hodně přemýšleli a polemizovali nad věcma. To nás bavilo. Oba dva jsme byli raději sami, byli jsme dospělejší, měli jsme stejné názory na školu a učitele, na náboženství!, (tohle bylo až opravdu neuvěřitelné, když mi Leonard začal mluvit z duše...), na život obecně... Až na to, že on měl patrně vyšší sebevědomí než já a odvahu. Ale já jsem zase nepotřebovala zachránit. On ano, ale neměl nikoho, kdo by to udělal...

JSI JINÝ, LEONARDE. JÁ JSEM TAKY JINÝ. BÝT JINÝ JE DOBRÁ VĚC. I KDYŽ JE TO TĚŽKÉ.

Oba dva jsme JINÍ, ODLIŠNÍ, PŘEMÝŠLEJÍCÍ... Takových lidí je málo. Jsou však opovrhovaní a málokdy je svět objeví. Jsme totiž uzavření. Proč právě tito lidé mizí dobrovolně ze světa a tolik z nich se trápí???

PŘEMÝŠLELI JSTE NĚKDY O VŠECH TĚCH VEČERECH, KTERÉ JSTE PROŽILI A UŽ SI NA NĚ VŮBEC NEVZPOMÍNÁTE? VEČERY TAK VŠEDNÍ, ŽE SE JE VÁŠ MOZEK PROSTĚ NEOBTĚŽOVAL ZAZNAMENAT? NEDĚSÍ VÁS TO NĚKDY?

Tenhle můj Leonard měl sebevražedné sklony. Mimochodem tohle je opravdu vynikajicí kniha o sebevraždě. Mnohem lepší než ty vaše opěvované Všechny moje zázraky. Tato kniha všechno líčí bez obalu, tak jak to je, i když se to jeví velmi surově... Jak já bych Leonardovi ráda pomohla. A stačilo by začít blahopřáním k narozeninám...

PROČ MAJÍ LIDI RÁDI, KDYŽ JIM POKLÁDÁTE OTÁZKY, NA KTERÉ UŽ ODPOVĚDĚLI MILIONKRÁT, A NESNÁŠEJÍ, KDYŽ SE POKOUŠÍTE PŘIJÍT S NĚČÍM PODMĚTNÝM? JÁ MÁM PODMĚTNÉ OTÁZKY RÁD.

Leonarda držely nad vodou 4 věci. Hamlet, houslová hudba, hodiny ve škole o holokaustu a bogartovské filmy. Měl naslouchajícího a hodného učitele a starého milého souseda, ale to bylo vše. Žádní pořádní přátelé, žádná rodina, žádná láska. A uvnitř v duši jedno ponuré trauma z dětství... Ještě nikdy jsem se o nikoho nebála tolik, jako o Leonarda Peacocka.

BAVÍ V DNEŠNÍ DOBĚ PŘEMÝŠLENÍ JEŠTĚ NĚKOHO DALŠÍHO, NEBO JSEM TOTÁLNÍ ÚCHYL?

Tohle je bezpochyby zatím má nejlepší kniha, jakou jsem četla, kniha ve které jsem se našla. Dokonce jsem se tu i hodně inspirovala. A našla jsem svou druhou polovinu. A co je na tom, že doopravdy neexistuje, že je to jen literární postava? Byla stvořena, aby mi pomohla...
Miluji tě Leonarde Peacocku... Však se jednou najdeme...

MÁŠ NĚKDY POCIT, ŽE ROZSVĚCUJEŠ SVĚTLO, ALE NIKDO HO NEVIDÍ?


Kam jsi odešla - Gayle Formanová

17. června 2016 v 9:21 | Anna 13 |  Pro mládež
Kam jsi odešla

Originální název: Where she went
Žánr: Dívčí román
Rok vydání: 2015
Počet stran: 224
Nakladatelství: Yoli
Vazba knihy: Brožovaná
Ocenění: vítěz GoodReads Choice Award 2011

-----------Série: Zůstaň se mnou (1.díl), Kam jsi odešla (2.díl)-----------


Anotace: Od oné tragické autonehody uběhly tři roky - Mia sice přežila, ztratila však svou rodinu i chuť do života. Drsnou zkoušku nevydržel ani vztah s kytaristou Adamem a cesty obou mladých lidí se rozešli.
Nadaná violoncellistka je hvězdou newyorsé konzervatoře Julliard, zatímco Adam, který se mezitím stal rockovou hvězdou, žije v Los Angeles a krmí bulvár svým bouřlivým vztahem se slavnou herečkou. Když během svého turné zůstane sám trčet v New Yorku, náhoda ho svede dohromady s Miou. Tu osudnou noc se společně toulají po městě, vzpomínají na minulost a nesměle otevírají srdce budoucnosti - a také jeden druhému. Dá se však vrátit všechen ten čas, který ztratili? Dají se odpustit chyby, jež oba udělali, a splnit nesplněné sliby?


Můj názor: Tak jsem se zase jednou začetla do knížky určenou pro mládež, tedy i mě. Chtěla jsem si oddychnout, vzít si něco, co přečtu za den, klidně něco jednoduššího... A tak jsem sáhla po této knize, jejíž předchozí díl jsem četla, když mi bylo asi třináct. Ale stále si ho pamatuji. U této knihy se nebudu divit, když její děj zapomenu.

DEN MŮŽE MÍT JEN ČTYŘIADVACET HODIN, ALE PŘEŽÍT HO ČLOVĚKU NĚKDY PŘIPADÁ STEJNĚ NEMOŽNÝ JAKO ZDOLAT EVEREST.

Kniha navazuje na příběh Mii, která po tragické nehodě, při které se jí zabila celá její rodina, odletěla do New Yorku, kde získala stipendium na Julliard. A přestala komunikovat se svým klukem. Adam se uzavřel a v tomto depresivním období složil úžasnou desku, se kterou se svou skupinou vyjel na turné. Stala se z něj celosvětová star. Představte si to asi takhle, byl slavný jako někdo z One Direction. :) A Mia se stala uznávanou a populární cellistkou.

VÁŽNĚ SI MYSLÍŠ, ŽE MÍSTO, KDE JE ČLOVĚK POHŘBENEJ, NĚJAK SOUVISÍ S TÍM, KDE ŽIJE JEHO DUCH?

Plusem na knize je, že celý příběh vypráví Adam. Pohledy kluků jsou vždy mnohem zábavnější a zajímavější, než když je vypráví holka. Tento Adam byl, ale nevyrovnaný, bral antidepresiva, každý den na turné měl jednu holku, zpychl, dostal strach z davů a z bulvárů... Při tom všem nějak ztratil svou lásku k hudbě...

A CO KDYŽ TO NENÍ HUDBA, CO MILUJEŠ?

A jak to tak v knihách bývá, oba dva se jedné noci setkají ve ztemnělém New Yorku. A začíná nekonečné žvatlání o blbostech, pořádně ani nevíte jestli jsou postavy rádi, že spolu tráví čas nebo jestli by od sebe co nejrychleji utekli. Tohle všechno je první polovina, ve které se pořádně vlastně nic neděje. Nuda.

-PROČ JSI SE UŽ NIKDY NEOZVALA?
-PROTOŽE JSEM TĚ NENÁVIDĚLA.
-NENÁVIDĚLA? A PROČ?
-PROTOŽE JSI MĚ PŘIMĚL, ABYCH ZŮSTALA. ZEMŘÍT BY BYLO SNADNĚJŠÍ.

V druhé polovině se to vše najednou převrátí a oni si začnou vylévat srdce, plakat, třást se, vyčítat si křivdy z dob před třemi lety,... Prostě se do sebe pustí. Začne vás to trochu bavit, ale celý příběh je tak strašně naivní, hloupoučký. Budou ho hltat poblázněné třináctky, kterým bude tohle připadat romantické. Mě však happyend a ubulená lovestory nenadchla.

ŽASL JSEM NAD JEJÍ SCHOPNOSTÍ SLYŠET HUDBU V TICHU.

Na to, jak byla první kniha dobrá, je tahle zklamáním. Styl psaní jednoduchý.
Já prostě v knihách hledám poselství, nějaké kouzlo, city a spoustu hlubokomyslného podtextu. Také postavy, které mi nebudou na stránkách neustále fňukat, ale budou mne bavit. Jsem prostě už sečtělejší,no! :)

MÁM STRACH, CO SE STANE, AŽ HUDBA SKONČÍ.

Nedoporučuji. Jsem z ní zklamaná, ale ještě zklamanější jsem z lidí, kteří tuto knihu vyzdvihli. To vás tyto nicnedávající knížky baví? Své názory na tuto knihu mi určitě napište... Budu vás respektovat.

-JÁ SE TAK NĚJAK S LÁSKOU K HUDBĚ ROZEŠEL.
-KVŮLI MNĚ?
-KVŮLI ŽIVOTU...


Kniha vzpomínek - Rowan Coleman

15. června 2016 v 20:17 | Anna 13 |  Knihy psané životem...
Kniha vzpomínek

Originální název: The Memory Book
Žánr: Román
Rok vydání: 2015
Počet stran: 370
Nakladatelství: Domino
Vazba knihy: Vázaná s přebalem


Anotace: Claire má fungující manželství, dvě dcery, všetečnou matku... a Alzheimera. Dříve měla i práci, kterou milovala, ale kdo by zaměstnával učitelku, která trpí ztrátou paměti? Claire se zoufale snaží zachovat alespoň to, o co ji ještě nemoc nepřipravila, a tak si na radu terapeuta pořídí Knihu vzpomínek. Zapisuje momenty z minulosti i současnosti, protože ví, že brzy budou její řádky to jediné, co po ní manželovi a dětem zbude. Ví to, protože na stejnou nemoc zemřel její otec.
Dny tráví doma, v nedobrovolném uvěznění, protože každý odchod hrozí tím, že nenajde cestu zpátky. Postupem času přestává být bezpečno i doma: vynechávající paměť Claire znemožňuje vykonávat i ty nejběžnější, nejbanálnější činnosti. Výsledkem je nekonečná frustrace a zášť vůči blízkým, prokládaná zoufalou touhou využít každý vzácný okamžik, kdy se ještě může těšit z jasné mysli...
Román Kniha vzpomínek je neobyčejně silný příběh, smutný i povzbudivý zároveň. A Claire je literární hrdinka, která se každému čtenáři natrvalo vryje do paměti. I když ona sama paměť už téměř ztratila.


Můj názor: Tuhle knihu jsem si toužila přečíst již hodně dlouho. V knihkupectví mne upoutala jednoduchá, ale přitom hezká obálka v mých oblíbených barvách. Zaujaly mne kladné recenze na databázi knih a především téma knihy: nemoc Alzheimer.

NEJVÍC ZE VŠEHO SE BOJÍM, ŽE POZTRÁCÍM SLOVA.

O této chorobě jsem četla knihu Ještě jsem to já, která mne okouzlila a poprvé mne dopodrobna seznámila s touto nemocí. Do té doby, než jsem již zmiňovanou knihu přečetla, jsem si myslela, že nejhorší nemoc, kterou znám je rakovina. Teď vím, že to tak není, přesvědčila mne o tom i tato kniha. Pokud bych měla tyto knihy porovnat nevyzdvihnu ani jednu, protože obě poskytují úžasnou pohled na nemoc a její příznaky, obě v sobě mají spoustu citu a emocí, obě obsahují porci lásky a obě mají dopodrobna vystínované hrdiny, které si zamilujete...

KDYŽ JE LITERATURA NĚČÍ PROFESÍ, KDYŽ JI ČLOVĚK VYUČUJE, ČTE, ZNÁ A MILUJE, PAK BY SE MĚL ALESPOŇ POKUSIT TAKÉ NĚJAKÉ DÍLO VYTVOŘIT.

Tato kniha ale není jen o této nemoci. Když si to tak vezmeme, dotýká se jí jen okrajově. Je především o lásce a to více mateřské než partnerské. Tak nádherná slova o lásce k dceři jsem ještě nečetla. Miluji Claire a její Caitlin. Miluji Ruth a její Claire. Miluji Caitlin a její nenarozený zázrak. To co tu dcery s matkami prožívají je tak krásné. Líbilo se mi, jaký měli dcery s matkami vztah. Zamilovala jsem si scénu, kde Claire čte své malé, asi pětileté nebo šestileté holčičce, na louce mezi květinami, Janu Eyrovou. To bylo tak dojemné a překrásné.
A zapomněla jsem ještě na jednu lásku, kterou společně s hlavními hrdinkami sdílím: lásku ke knihám, ke slovům...

JAKOU SÍLU VLASTNĚ MAJÍ CITY, KDYŽ JE MŮŽE NEMOCNÝ MOZEK NEBO MALÁ EMBOLIE TAK ZMĚNIT A POKROUTIT? JSOU VŮBEC OPRAVDOVÉ?

Z knihy si budu pamatovat ještě jednu zajímavou osobu: dívku, která se v knize jen tak mihla. Dívku, kterou potkala hlavní hrdinka v metru. Možná je to vlastně hloupost, ale mě se fat zalíbila tím, že svou jizvu, kterou by jiní považovali za zhyzdění, zvýraznila drahokami a ukazovala všem na odiv.

SVĚT JE PLNÝ LIDÍ, KTEŘÍ SE BUDOU SNAŽIT SRAZIT TĚ NA KOLENA. ALE JSOU TO JENOM LIDI A VĚCI, ZATÍMCO TY, TY JSI TANEČNICE. A TANEČNÍCI JSOU NEPORAZITELNÍ.

Kniha je nádherná. Ukazuje nám lásku, city, emoce... Bude vám z ní smutno, ale zároveň vás nabije. Budete plakat i štěstím... Uvědomíte si, jak důležitá je pro každou rodinu Kniha vzpomínek...

SVĚT KOLEM TEBE SE MŮŽE ROZPADNOUT, MOZEK A TĚLO TĚ MŮŽOU ZRADIT, ALE TVOJE SRDCE, TVOJE DUŠE... TY ZŮSTANOU STEJNÉ. SRDCE A DUŠE ROZHODUJÍ O TOM, JAKÁ JSI.

To - Stephen King

11. června 2016 v 18:52 | Anna 13 |  Horory
To

Originální název: It
Žánr: Horor
Rok vydání: 1993
Počet stran: 1052
Nakladatelství: Melantrich
Vazba knihy: Vázaná
Ocenění: Cena Augusta Derletha

-----------Zfilmováno-----------


Anotace: Příběh o klaunovi Pennywiesovi, který je ztělesněním věčného zla a který zabíjí děti v mainském městečku Derry. Parta kamarádů kolem Billa Denbrougha, říkající si Smolaři, se mu rozhodne čelit nejen proto, že Billův mladší bratr byl jednou z klaunových obětí. V létě 1957 se dávají do boje - Smolaři versus Pennywiese - s úmyslem zničit ho. Avšak v roce 1985 je TO znovu zpátky - a tentokrát je Billem a spol. pěkně rozladěné.


Můj názor: Co T-t-t-t-t-o bylo?

FIKCE JE PRAVDA UVNITŘ LŽI, A PRAVDA O TÉTO FIKCI JE JEDNODUCHÁ: KOUZLA EXISTUJÍ.

Ohromující jedinečný King celé čtyři roky sepisoval román, který se dnes řadí mezi jeho nejúspěšnější tvorbu, kterou lidé zbožňují. Tohle je Horor, tohle je strach, tohle napsat a vytvořit, promyslet To, to dá neskutečnou práci, píli a především odvahu. Protože po dočtení se začnete ptát: je tohle fikce? Je To fikce?

MÁME TADY V DERRY NĚJAKOU PŘÍŠERU. A TA ZABÍJÍ DĚTI.

Mistr King popsal na 1050 stránkách nepřekonatelný příběh jedné party, jednoho krásného, avšak děsivého dětství, jednoho hrůzu nahánějícího města, jehož druhým jménem je Kriminalita. Je to příběh Ta, příběh přátelství.
Kniha je literárním skvostem...

NEMÁ PŘECI ŽÁDNÝ SMYSL VZLÉTAT, KDYŽ NEMŮŽETE ZASE PŘISTÁT.

Spoustu lidí o knize píše, že ani neměli strach. Já ho ze začátku, také neměla, a ve dne také ne. Ale v noci jsem se bála jít do koupelny, abych náhodou v umyvadle nespatřila krev a neslyšela hlasy... Když do našeho města před týdnem přijel cirkus, všude byly vylepeny kartony s obrovským obličejem klauna. Jak jsem si připadala? Bylo to děsivé...
Kniha vás spíše nepostraší fyzicky, spíše tou psychikou. Tím něčím co se valí přes celé město, jeho budovy a obyvatele.

TA VĚC SE NA TOM ŽIVÍ - NA ZÁLEŽITOSTECH PRO DĚTI.

Styl psaní bravurní, tak Kingovsky specifický. Miluji to. Sice mám teď svou Kingovskou dávku v krvi asi na hodně dlouho, ale kdo ví, kdy zase dostanu absťák...
Jen King může použít slovní spojení jako třeba Těhotné mraky...

TO TADY JE POŘÁD, UŽ OD POČÁTKU ČASU... DÁVNO PŘED TÍM, NEŽ SE VŮBEC OBJEVIL ČLOVĚK...

Zajímalo mne jestli je Derry skutečné město a zjistila jsem, že je pouhou fantazií. King se prý sice inspiroval svým Bangorem, ale město Derry prostě neexistuje. Nevím jestli je to škoda nebo ne...
V Americe je limitovaná edice tohoto příběhu i s nádhernými obrázky a speciálním doslovem Pana Spisovatele Kinga. A ještě jsem se spojitostí s touto knihou četla něco o tom, že se má točit nové filmové zpracování, které má být rozděleno na dva díly. Na ten béčkový film, který je natočený se určitě nekouknu. Tohle, tento zážitek si nemohu nechat zkazit.

KTERÁ MATKA BY CHTĚLA ZABÍT SVÉHO SYNA LÁSKOU?

Trošku jsem odbočila k technickým tématům knihy, ale pojďme se zase vrátit do ní. Když mám rozečtený nějaký příběh, hodně ho prožívám. Jsem s ním a v něm všude, neustále nad ním přemýšlím. V městečku Derry jsem strávila tři týdny (mimochodem je to asi nejdelší čas, který jsem knize věnovala). Nebála jsem se v něm, protože jsem byla s partou Smolařů. S nejúžasnějšími přáteli, o kterých jsem kdy četla. Bylo mi s nimi dobře...
Ale zároveň jsem ráda, že se zase mohu pustit už do něčeho nového...

TO SICE NENÍ VIDĚT... ALE TO JE CÍTIT.

Na tohle dětství bych chtěla obzvlášť upozornit. Děti, které si hráli ve svých Ladech, stavěli si přehrady, toulali se po městě, chodili do kina, jezdili na kole, žili sami se sebou. Kdo z dnešních dětí tohle zažívá. Takovéhle přátelství je neskutečná vzácnost, která se v dnešní době nedostává každému. Tyhle děti měli nádherné dětství i když na něj pak zapomněli. I když si prožili to nejděsivější peklo, zažili hrůzu a děs a strach, pohybovali se v okruhu vražd. Přesto po Tom, když To skončilo byli šťastní, jako nikdy...

PŘÍŠERY SE SPÍŠ ŽIVÍ VÍROU, NE?

Oni na sebe zapomněli, ale já na ně ne. Já na ně nezapomenu nikdy. Nezapomenu na tebe Stane Urisi, kluku s tajemným úsměvem, který neumíš dělat vtipy, strachu máš asi trochu více, ale zároveň máš ohromnou vášeň: ptactvo. Nezapomenu na tebe Miku Hanlone, který miluješ knihy a staráš se o děsivé město, i když už je po všem. Nezapomenu na tebe Richie Toziere, který jsi tak strašně sarkastický, vtipný, sice mi lezeš na nervy s těma tvýma hláškama a napodobováním hlasů, ale vlastně jsi nakonec docela milý. Nezapomenu na tebe Bene Hanscome, tlusťochu, který sis vytrpěl své, ono léto sis prožil opravdové pevné přátelství, zamiloval si se, tak pěkně ses staral o knížky a tolik jsi mi přirostl k srdci i přes ten tvůj pupek. :) Nezapomenu na tebe Eddie Kaspbraku, citlivý, s tím tvým astma, které máš vlastně jen v hlavě, který tak neskutečně obdivuješ Billa a bojíš se své matky. Nezapomenu na tebe Beverly Marshová, nádherná zrzko, jsi pro každou zábavu, jsi odvážná a tak trochu trhlá, možná povrchní, přesto tě mám ráda. A nakonec nezapomenu na tebe Velký Bille, Kokto, vůdce, byl jsi skvělý...
Všichni jste byli skvělí. A Derry bylo tím pravým městem, kam se uchýlit, když se chcete bát...

JE HEZKÉ BÝT DÍTĚTEM, ALE JE TAKÉ HEZKÉ BÝT DOSPĚLÝM A BÝT SCHOPEN MYSLET NA ZÁHADY DĚTSTVÍ...