Únor 2017

Můj boj 1 - Smrt v rodině - Karl Ove Knausgard

19. února 2017 v 20:51 | Anna 13 |  Knihy psané životem...
Můj boj 1: Smrt v rodině

Originální název: Min kamp. Foerste bok.
Žánr: Autobiografie
Rok vydání: 2016
Nakladatelství: Odeon
Počet stran: 416
Vazba knihy: Vázaná s přebalem

-----------Série: Můj boj 1 - Smrt v rodině (1.díl), Můj boj 2 - Zamilovaný muž (2.díl), následovně by měly vyjít ještě asi čtyři díly-----------

-----------Skutečný příběh-----------


Anotace:Přímočarý, upřímný a poctivý - ale také gigantický, kontroverzní a provokativní: těmito přívlastky (a ještě mnoha dalšími) je označován autobiografický román Můj boj (v originále Min kamp), který se kritika i média nebály prohlásit za literární událost 21. století a který ze svého autora, norského spisovatele Karla Ove Knausgarda, učinil globální hvězdu první velikosti. A přitom stačilo tak málo: do široka se rozepsat o sobě a o čemkoli, co se děje kolem, kdykoli odbočit z děje, vzpomínat, uvažovat.
Na počátku této všeobjímající, necenzurované a místy až groteskní zpovědi stojí události spjaté s Knausgardovým problematickým vztahem k otci - právě ten a posléze jeho skon tvoří ústřední téma první části celkem šestisvazkového opusu, jímž si Knausgard dokázal znepřátelit půlku vlastní rodiny, zato však prodat jen v Norsku půl milionu výtisků a ve Spojených státech postavit stovky lidí do front na podpis. Můj boj lze totiž vnímat nejen jako příběh někoho cizího, ale též coby výpověď o nás samých, o našich myšlenkách, ke kterým bychom se často ani nepřiznali, a životech, které jsou často tak nudné...
Karl Ove Knausgard si Mým bojem vysloužil přirovnání k novodobému Marcelu Proustovi, a ne náhodou.


Můj názor:Tak nevím. Mám strašně rozporuplné pocity a pořádně nevím, co si mám o knize a o autorovi myslet. Každopádně za literární událost 21. století bych knihu nevydávala...

OBRACÍM NARUBY FEEDBACK SVÉ DUŠE,
HRANÍM SI VYLIJU CELÉ SVÉ SRDCE...

Věřím tomu, že kniha dokázala lidi dostat do dost silných depresí, ale zároveň si v ní autor na nic nehraje, nic nepřikrášluje. Ukáže se vám doslova nahý, odhalí celou svou rozdrásanou děravou duši a vy s ním souzníte, jelikož takový život,o kterém píše, žijete také. Je to opravdové a psané bez záměru ohromit. Já jsem z toho tedy takový pocit měla. Autor dle mého psal, nebyl záměr to vydat a kniha nebyla napsána pro to, aby se lidem vryla do srdcí. Přesto se však (možná až záhadně) stalo, okouzlila a zlákala doslova masy lidí. Byla už přečtena tolika očima, tolik lidí nad ní přemýšlelo a brečelo, tolik lidí už jí ohmatalo... Neuvěřitelné. Mne to ale stejně až tak neodrovnalo...

VIDĚL JSEM ŽIVOT, MYSLEL JSEM NA SMRT.

Prvními stránkami knihy jsem byla unešená. Autor psal a zamýšlel se nad srdcem, jeho tlukotem, životem. Psal o mrtvých tělech a jejich vztahu k lidem. Ohromující, strašně chytré, překvapivé, vybroušené jazykem dokonalejším jak hudba. Perfektní. Bavily mne i následující stránky z autorova dětství a jeho strachu z otce. Pak se Knausgard dostal ke svému dospívání a tam zůstal asi 150 stran. Zvláštní, zajimavé hlavně pro mě, neboť byl autor v mém věku. Tolik podobných emocí, myšlenek, situací... Život, který žijete v životě jiném, přesto tak strašně odlišném. Nakonec jsem se už, ale i v jeho pubertě začala nudit. Poprvé, za celou dobu knihy. Hrdina nám začal chlastat. Opakované mejdany a stránky vyprávějící o jeho kapele a o oblíbené hudbě se strašně táhly. NUDA. Pak jsme se dostaly nejspíše do současnosti, kdy má autor tři děti, ženu: není šťastný. Brilantní popisy a vykreslené situace. Kniha dostala úplně jiný rozměr. Opět se příběh otevřel. Nakonec se dostáváte k té části, kdy mu zemře otec (opět jste o pár let jinde) a začne strašná nuda (opravdu opravdu ukrutná) propletená se zajímavými úvahami... Toť obsah prvního dílu...

TO JE JEJÍ JEDINÝ ZÁKON: VŠE SE MUSÍ PODŘÍDIT FORMĚ. JE-LI NĚKTERÝ ZE ZBÝVAJÍCÍCH PRVKŮ LITERATURY, NAPŘÍKLAD STYL, ZÁPLETKA, TÉMA, SILNĚJŠÍ A FORMA SE MU PŘIZPŮSOBÍ, JE VÝSLEDEK SLABÝ. TO PROTO SPISOVATELÉ S VÝRAZNÝM STYLEM TAK ČASTO PÍŠOU SLABÉ KNIHY. A PROTO TAKÉ SPISOVATELÉ SE SILNOU TEMATIKOU PÍŠOU TAK ČASTO SLABÉ KNIHY. SILNÉ STRÁNKY TEMATIKY I STYLU JE TŘEBA POTLAČIT, ABY MOHLA LITERATURA VZNIKNOUT. A PRÁVĚ TOTO POTLAČENÍ SE NAZÝVÁ PSANÍ. PSÁT ZNAMENÁ SPÍŠ NIČIT NEŽ TVOŘIT. NIKDO TO NEVĚDĚL LÉPE NEŽ RIMBAUD.

Autorův talent je velkolepý. Kdyby psal jen úvahy a filosofoval o životě, jeho knihy bych hltala. Vždy, když se v knize zastavil a zamyslel, srdce se mi nad jeho nádhernými souvětími a myšlenkami rozbušilo. Knausgard je velký myslitel. Úžasně psal o smrti, literatuře, hudbě, umění: bože, jak ten dokázal popsat co cítí při pohledu na obraz. Ujišťuji vás, že nic tak krásného jste nikdy nečetli. A ještě jak nádherně dokázal psát o první lásce a také o svobodě. Souznil s Rimbaudem. Udělal mi strašnou radost, když mu věnoval jeden odstavec. Konečně někdo, kdo jeho vášeň a povahu neodsoudil, ale kdo ho jako člověka vyzdvihl.
Chci tím říci, že pokud se jedná o autorův styl psaní je nepřekonatelný a jedinečný. Když se však pustí do popisů, neví kdy přestat. Já zbožňuji popisy v knihách, ale tohle bylo už i na mne moc. Umírala jsem nudou, když autor po celých dvěstě stránek líčil jak uklízí dům od ložnice k záchodům, jak vaří večeři, povídá si s babičkou, pak odbočí k historce, jak dělal rozhovor s nějakým známým autorem a zařizuje pohřeb se svým ještě nudnějším bratrem. Tohle autor nezvládl, tohle se prostě nepovedlo.

NOC JE TAK NĚJAK SPOJENÁ SE SVOBODOU. CHTĚLI JSME BÝT SVOBODNÍ, TAK JSME PONOCOVALI. ŽE JSEM V TOM POKRAČOVAL I POZDĚJI, ZPŮSOBOVALA SPÍŠ NEŽ TOUHA PO SVOBODĚ ROSTOUCÍ POTŘEBA BÝT SÁM.

Každopádně kniha mi něco dala. Nejenže jsem si mohla vychutnat krásu slov, krásu samotného jazyka, ale také jsem přemýšlela. Pokud přečtu celý šestisvazkový opus, doberu se dle mého k hlubšímu poznání. Kniha jednoho života vám ukáže, jak je život krátký. I když je to strašné klišé, z této knihy to cítíte velmi naléhavě. Jste v dětství a najednou už máte děti, ohlédnete se do puberty a zanedlouho vám vychází vaše první kniha.
I když jsem z knihy trošku zklamaná a od poloviny znuděná, tak s touto sérií rozhodně nekončím. Autor je zajímavý člověk s obrovským talentem a já chci číst dál. Také se kniha musí přečíst vícekrát, aby byla plně pochopena a to s velkým časovým rozpětím. Něco jiného si z ní odnesete, když je vám šestnáct, něco jiného v třiceti, natož pak v šedesáti. Třeba bude jeho následující kniha mnohem lepší, podle názvu by se snad měla týkat lásky.

Neočekávejte příběh s napětím a zápletkami, tohle je spíš taková plavba životem, který všichni prožíváme, plavba mezi situacemi, které všichni zažijeme nebo jsme již zažili. Některé osloví více, některé méně, ale věřím, že každého.
Není to jednoduché čtení... Není to senzace 21. století.... Je to obyčejné a zároveň jedinečné.... Je to nádherné i ošklivé... Nudné, ale i opravdové...

Kniha plná rozporuplnosti, pravdy, temnoty a svobody.

O CO JSEM SE POKOUŠEL A MOŽNÁ SE O TO POKOUŠÍ VŠICHNI SPISOVATELÉ, CO JÁ VÍM, BYLO PORAZIT FIKCI FIKCÍ.



Sezóna v pekle, Iluminace, Dopisy vidoucího - Arthur Rimbaud

12. února 2017 v 18:43 | Anna 13 |  Poezie
Sezóna v pekle - Iluminace - Dopisy vidoucího

Originální název: Oeuvres completes
Žánr: Poezie
Rok vydání: 2004
Nakladatelství: Garamond
Počet stran: 136
Vazba knihy: Vázaná s přebalem


Anotace: Iluminace, obsahující čtyřicet básní v próze a dvě básně ve volném verši, jsou text uhrančivé krásy, který narušuje hradby mezi realitou a halucinací a vzpírá se jakémukoli jednoznačnému výkladu. Rimbaud je napsal mezi sedmnáctým a devatenáctým rokem a poprvé je bez jeho vědomí (Rimbaud byl v té době v Africe) vydal Verlaine v roce 1886.
Sezóna v pekle je jakousi Rimbaudovou duchovní autobiografií, jejíž poslední část Sbohem je považována za autorovo rozloučení s básnickou tvorbou.
To, co Rimbaud později uvedl do praxe ve svém díle, předznamenávají dva takzvané dopisy vidoucího. Básník v nich navzdory svému věku naprosto jasně formuluje poslání básníka a své představy o básnické tvorbě. Podle Rimbauda nestačí jen veršovat: básník musí rozjitřit své vědomí, jako se jitří poranění, obnažit svou duši a vyvést své smysly z navyklého řádu a jejich souzvuku - jedině tak se stane vidoucím.


Můj názor: Dnešní recenze bude trochu jiná. Nebudu totiž hodnotit knihu ani její obsah, tak jako to dělám vždy. Smyslem tohoto článku bude spíše upozornit na prokletého básníka Arthura Rimbauda, který tvořil poezii absolutně neuvěřitelně odlišnou, pobuřující, povznášející a zároveň tak krásnou. Ano, nádhernou, přímo božskou... Jeho spojení slov, jeho věty a rýmy jsou tajemné, magické a nepochopitelně uchopené...

RUKA S PEREM SE VYROVNÁ RUCE S PLUHEM.

Poprvé jsem jeho jméno postřehla na základní škole, když jsme probírali prokleté básníky a vím, že jsem se jím nijak nezabývala. V osmé třídě totiž nemůžete Rimbauda pochopit ani pocítit, můžete se naučit jeho život nazpaměť, možná vás zaujme, že většinu svých děl vytvořil velmi mladý a snadno si ho zapamatujete podle jeho hezké mladistvé tváře, ale jinak to pro vás nejspíš bude další básník, kterého se musíte naučit, stejně jako horu dalších autorů.

ČINNOST NENÍ ŽIVOT, ALE ZPŮSOB, JAK PROMRHAT URČITOU SÍLU, JE TO PODRÁŽDĚNÍ.

Před rokem a půl u mne propukla platonická láska k Leonardovi DiCapriovi a já začala poznávat jeho filmografii. Přehrávala jsem si všechny filmy bez ohledu na žánr, prostě důležité bylo jen to, že tam hraje on. A objevila jsem film Úplné zatmění. Mimochodem, vážně úchvatný, výborně zpracovaný a brilantně podaný příběh Paula Verlaina a Arthura Rimbauda. A tam jsem o Rimbaudovi uslyšela podruhé. A nebyl to jen učebnicový výčet, nýbrž jeho dechberoucí život, kterému se snad nedá věřit. Ve filmu jsou citovány i jeho verše a myšlenky z jeho knih a mne prostě tenhle mladý Francouz strašně zaujal. Ne proto, že ho ztvárnil Leonardo (i když dokázal jeho rozervanou duši předvést v obrovské opravdovosti a jeho výkon byl dechberoucí), ale protože tento básník byl jiný, a mě jiní lidé přitahují, protože myslí a vidí věci jinak. A především jsem si ho zamilovala díky jeho úchvatným slovním spojením a větám, které se vymykají jakémukoli pochopení.
Ale děkuji za ten film, neboť tam jsem Rimbauda blíže poznala a jeho shlédnutím se odstartovala má vášeň k jeho básním...

DNES UMÍM POZDRAVIT KRÁSU...

Ten film jsem si pustila již vícekrát a od té doby jsem přečetla jeho sbírku básní Opilý koráb a tuto, kterou recezuji. Z první jeho sbírky jsem byla upřímně mimo, protože jsem dosud nečetla nic tak ohromného. U této druhé jsem byla ještě unešenější. Už první stránkou si mne Rimbaud získal znovu a získá si mne ještě mnohokrát. V mém srdci je už navždy vepsaná báseň Génius, neboť mne neuvěřitelně uklidnila a otevřela spoušťeč slz. Nepochopím, že tohle napsal osmnáctiletý kluk...

JSEM MISTREM TICHA.

Rimbaud byl mezi vyvolenými lidmi z této planety, které od narození byli předurčeni k úspěchu. Možná mi nerozumíte, ale pokud si přečtete Sézónu v pekle, pochopíte. Byl to člověk, který provokoval, tíhnul k zemi i ke hvězdám, miloval noci a moře, tíhnul ke svobodě a patřil peru. Byl jeho Bůh. Je to Bůh básníků. Zbožňuji jeho kritiku, jeho popisy, jeho alegorie. Fascinuje mne tím, kým byl, co dokázal, jakou měl odvahu. Chtěla bych poznat ještě blíže jeho vnitřní svět...

NAŠÍ TOUZE SCHÁZÍ DOKONALÁ HUDBA.

Proč nechci hodnotit knihu? Pocity z ní jsem vám vypsala a ty jsou podstatné...
Poezie se nedá hodnotit, i když je posuzována kritiky odnepaměti... Pokud ji však hodnotíte, či vykládáte a trváte na vašem názoru, ztrácí kouzlo, kterým jsou samotné básně opředené. Nikdy nevíte, co tím vším chtěl básník říci. Nevíte jestli slunce, opravdu hraje roli slunce, a jestli opilý koráb, je korábem a pokud ano, jestli... Nevíte...

POKUD JDE O SVĚT, AŽ ODEJDEŠ, CO SE S NÍM STANE? V KAŽDÉM PŘÍPADĚ NIC Z DNEŠNÍ PODOBY.

Smyslem poezie není smysl. Poezie je sama smyslem - Colleen Hooverová


JÁ JE NĚKDO JINÝ.


Domov je místo, odkud tě nevyhodí ...ani když vyrosteš - Dagmar Zezulová

4. února 2017 v 19:49 | Anna 13 |  Knihy psané životem...
Domov je místo, odkud Tě nevyhodí...ani když vyrosteš

Žánr: Naučná literatura
Rok vydání: 2012
Nakladatelství: Smart Press
Počet stran: 160
Vazba knihy: Vázaná

-----------Skutečný příběh-----------


Anotace: Příběh o tom, jak se z jedné běžné české rodiny stala rodina pěstounská.
Domov je místo, odkud tě nevyhodí, ani když jsi něco provedl. Tento nápis se jednoho dne objevil na dveřích od Gábinina pokoje a zůstal tam dlouhou řadu let. Gábina o tom ví své... Patří k dětem, které měly to štěstí, že po době strávené v dětském domově mohly usednout na svoje místo u stolu ve specifickém světě, kterému se říká RODINA.


Můj názor: Vždy, když jedu do pražského Luxoru, mám chuť si z něj něco odvést. A asi před týdnem jsem si koupila právě tuto knihu. Zaujala mne nejen příznivou cenou, ale především tématem, kterým se zabývala. Je to kniha o pěstounství. No, a jelikož naše rodina je pěstounská (mám malou nádhernou sestřičku, která je u nás již přes pět let), tak mne samozřejmě hodně zajímají všechny ty příběhy podobné tomu našemu. Knihu jsem přečetla za pouhý den a neuvěřitelně mne zaujala. Tenhle příběh se skutečně stal a odkrývá pravdivé příběhy čtyř dětí, které se ocitly v náhradní rodinné péči. Nesmírně obdivuji autorku, která musí mít srdce doslova nafouklé láskou... Je to velmi silná žena a milující matka...

POKUD MOJE KNIHA POMŮŽE JEDINÉMU DÍTĚTI, KTERÉ BY BEZ NÍ PROŽILO SVOJE DĚTSTVÍ V ÚSTAVU, POTOM SPLNILA SVŮJ ÚČEL.

Je to příběh rodiny. Klasické normální rodiny: máma, táta, dvě děti (kluci). Rodina se však začala rozrůstat, když začala poskytovat náhradní rodičovství dětem, které neměly v životě štěstí. V rodině se postupně ocitly ještě čtyři holčičky, z kterých v rodině zůstali jen tři. A po pár letech se našlo místo ještě pro jednoho člena: dospívajícího chlapce.
Jak ohromnou náruč měli oba rodiče, když si pod svou střechu vzali čtyři nevlastní děti. Obdivuji je a jejich příběh mne neuvěřitelně dojímá...

JAK MOHOU PROBOHA VRÁTIT DĚTI ŽENĚ, KTERÁ JE VE VĚZENÍ ZA TÝRÁNÍ?!

Vždycky jsem toužila po velké rodině, po spoustu dětech a vždycky jsem věděla, že si budu chtít někoho adoptovat. Vychází to z mé povahy, z mé vlastní zkušenosti z mé rodiny. Také jsme pomohly jedné dívence a pro mne je v podstatě samozřejmé udělat to v životě taky. Před přečtením této knihy jsem si myslela, že až tato chvíle v mém životě nastane, tak dám přednost adopci před pěstounstvím. Pěstounstvím ztrácíte soukromí, musíte se vzdělávat v oboru rodičovství, a tak nějak stále jste pod dohledem. Teď už vím, že mým hlavním cílem v životě je hlavně pomoci a dát domov a lásku dítěti, které to potřebuje. A doufám, že mi za pár let, v dospělosti, bude stále jedno jestli to bude holka nebo kluk, Rom či vietnamec, nemocný anebo zdravý, mladší - starší.
My máme doma zdravou holčičku. Tato rodina si ale k sobě přizvala děti, které neměli v pořádku dušičku. Nesli si s sebou různá traumata z předešlých domovů, jedna z dívek trpěla autismem... Tak strašně ráda bych jednou v životě svou láskou vyléčila nějaké zranitelné dítě. Takže doufám, že mé představy nejsou příliš naivní (i když asi jsou, protože v šestnácti vidí člověk svět jinak) a že jednou budu hrdým náhradním rodičem.
A je mi již jedno jestli si na cestě za rodičovskou láskou zvolím adopci, pěstounství, hostitelskou péči,...

LEZLA DO TELEVIZE ZEZADU, PROTOŽE CHTĚLA ZA VEČERNÍČKEM...

Lidé čtěte tuto knihu. Nebojte se a rozdávejte lásku, když můžete. Ty děti tam trpí a touží po rodičích, sourozencích, po zážitcích...
Kniha má poselství a ducha a skrývá v sobě hlubokou pravdu. Mne dojímala k slzám po celou dobu čtení. Plakala jsem nad výlevy lásky, nad utrpeními těch dětí, nad různými příhodami a situacemi a uvědomila jsem si jak tuto rodinu respektuji a obdivuji a že její příběh přečtu ještě mnohokrát.
Kniha je také strašně inspirující. Opravdu hodně. Může pomoci s výchovou nebo jen nějakým nápadem či rituálem, které rodina měla...

JÁ MYSLÍM, ŽE ČLOVĚK SE STÁVÁ DOSPĚLÝM, KDYŽ DOKÁŽE ADOPTOVAT SVÉ RODIČE.

A kdo mne po celou knihu fascinoval nejvíce a koho bych si přála poznat? Malá Sašenka. Jak jí asi teď je, co dělá, trápí se, či je šťastná? Její hlášky a postřehy mne rozesmívaly. A to nahlas, vážně. Její svět, její vnímání, to vše bylo obohacující a nádherné.
Když jsem přečetla knihu Nejsem jako vy od Jodi Picoultové, která se zabývala dospívajícím chlapcem s autismem, začaly mne tito lidé fascinovat. Zajímal mne jejich svět, jejich vnitřní svět. Přečetla jsem spousty článků z časopisů na toto téma. Asi měsíc (myslím, že to byla právě ta doba, kdy jsem dočetla již zmiňovanou knihu) jsem si pohrávala dokonce i s myšlenkou, že bych se těmito dětmi, lidmi chtěla v budoucnu zabývat. A pořád mne fascinují. Malá Sašenka teda rozhodně. Když jsem o ní v knize četla, viděla jsem její vnitřní svět, jako nekonečnou rozkvetlou zahradu plnou zelené, růžové a modré. Nevím proč zrovna tohle, ale to se mi vybavovalo. To jsem v ni viděla.

Knihu doporučuji všem pěstounům a lidem, kteří mají zkušenosti s náhradním rodičovstvím či těm, kteří se o toto téma zajímají a sami se by se třeba chtěli stát pěstouny. Věřím, že vás kniha přesvědčí o tom, abyste do toho šly.
Anebo si knihu přečtěte už jen kvůli Sašence. Kvůli té nádherné holčičce, která žije v jiném světě, ale je tak úžasná, že změní váš svět. Rodiče mají neuvěřitelné štěstí, že do péče získaly zrovna ji. Díky ní jste museli vést úžasný život...

A paní autorce bych vzkázala: to co jste dokázala je zázrak. Celý váš život je zázrak. A to znamená, že vaše možná zprvu nenápadná knížka je zázrak, která bude plodit zázraky další. Věřím v to...

JE PĚSTOUN RODIČ?



Tvář - Dean Koontz

3. února 2017 v 14:27 | Anna 13 |  Horory
Tvář

Originální název: The Face
Žánr: Horor
Rok vydání: 2005
Nakladatelství: BB art
Počet stran: 470
Vazba knihy: Vázaná s přebalem


Anotace: Když mrtví ožívají, musí živí umírat. Terčem je největší hvězda Hollywoodu...
Channing Manheim je kříženec Michaela Jacksona a Adama Sandlera, momentálně největší filmová hvězda světa. Je podobně prázdný, podobně pohádkově bohatý a vede podobně bizarní život. A je tak i kýženým terčem psychopatických deviantů.
Balíčky, které začaly chodit na jeho adresu, bere šéf jeho početné ochranky, bývalý policista Ethan Truman, zprvu jako rutinní záležitost, pro jaké byl najat, byť jejich symbolika je temná a hrozivá a přesahuje chápání běžného rozumu. Poměrně spolehlivá stopa jej dovede k jejich odesílateli. Na prahu jeho bytu přijde několika výstřely o život. Nebo ne...?
Žije dál, přestože dostal několik ran přímo do břicha. Brzy však zjistí, že není sám, kdo by měl být mrtvý, leč přesto žije. Spolu se svým přítelem policistou se Ethan dostává nejen do souboje s časem, během něhož musí rozluštit podstatu výhružek slavnému herci a překazit je, ale i do přímého kontaktu se silami, které nemohou pocházet z tohoto světa. Na čí straně stojí sociopat, jehož cílem je systematické podrývání společenského řádu formou drobných i větších zločinů, jež hodlá korunovat útokem na proslulou filmovou ikonu, je poměrně jasné. Na čí straně však stojí jeho kamarád z dětství, který stanul na opačné straně zákona než Ethan a zaplatil za to životem? Jeho nepostižitelné zásahy do vývoje událostí by mohl popřít jen chladný rozum, ten však Ethanovi začíná selhávat. Vměšování světa mrtvých do situace je totiž až příliš hmatatelné...

Mistr napětí a hrůzy opět míchá svůj neopakovatelný mix neskutečna s realitou. Málokdo umí dát hrůze a napětí takovou tvář jako Dean Koontz...


Můj názor: Dean Koontz. Člověk obdařený neuvěřitelnými dary: spisovatelským talentem, nezkrotnou fantazií, všemohoucí představivostí,... Člověk s přesným smyslem pro detail milující své postavy, kterým dává tolik volnosti, kolik mu dovolí jeho slovní zásoba, kterou má neuvěřitelně bohatou. A bohaté jsou také jeho příběhy, které vás nenechají spát a nutí vás mít u sebe kapesníky. Dean Koontz má můj obdiv a úctu. Král literatury s velkým K.

ČLOVĚK VSTÁVÁ KAŽDÉ RÁNO S TĚMI NEJZÁŘIVĚJŠIMI NADĚJEMI, ALE ŽIVOT HO PROVÁLÍ HNOJEM, PROSTŘELÍ MU BŘICHO A ON UMŘE.

V létě jsem od něj četla svou první knihu s názvem Nevinnost. Dostalo mne to. Ještě teď si vzpomínám na tu hromadu výpisků, kterou jsem si při četbě vytvořila a na to, jak moc mne kniha ovlivnila, jak moc mne okouzlila,... Vždyť ona mne úplně odrovnala. Byla lepší než Tvář, ale to neznamená, že Tvář nepřekvapila a neodhalila opět tu dobře známou spisovatelovu duši. Je to opravdový hrůzný horor, s postavami, které byste chránili vlastním tělem. Ta kniha žije ohromnou spoustou detailů a promyšleností, probudí ve vás představivost tak nepředstavitelnou a vyděsí vás natolik, že i když před sebou máte volný večer, stejně ji neotevřete, protože byste za tmy ani za světla nezamhouřili oči.

V BLUDIŠTI REGÁLŮ SE MEZI STRÁNKAMI TOLIKA KNIH UKRÝVALA NEJEDNA PŘÍŠERA, LIDSKÉHO I NELIDSKÉHO PŮVODU. JEDNA Z NICH VŠAK MOŽNÁ UŽ NEBRÁZDÍ SVŮJ PAPÍROVÝ SVĚT, NÝBRŽ TENHLE, MÍSTO INKOUSTOVÝCH VÝPARŮ DÝCHÁ VZDUCH A ČEKÁ NA MALÉHO CHLAPCE, AŽ JI OBJEVÍ ZA TÍM NEBO ONÍM ZÁKRUTEM ZTICHLÉ ULIČKY.

O čem kniha je si přečtěte v anotaci.
Na filmovou megastar někdo útočí. Posílá výhružné balíčky a šéf z jeho bohaté ochranky se bojí o plánovaný únos. Většina děje se odehrává v deštivých ulicích Los Angeles, obrovském bohatém sídle filmové hvězdy, ale zabloudíte i do nemocnice či márnice. Proslulý Channing Manheim je také otcem. Jeho desetiletý chlapec prožívá své dětství v jeho ohromném domě a trápí se ponurými myšlenkami na vlastní rodiče. Matku modelku, kterou nedávno propustili ze cvokhauzu a otce, který zapomíná, že existuje. Smysl života hledá v knihách a zajímavostech, které ví jen málo lidí. Jeho pasáže mne v knize bavily nejvíce, neboť mi ho bylo neuvěřitelně líto. Co se týče nechutných zvráceností a vražd, tak těch je v knize požehnaně. Až moc. Corkyho Laputy se nepřestávám děsit...
Příběh vyplývá z reálného policejního, kriminálního, hvězdného a obyčejného světa, ale je obohacen o nadpřirozené síly: anděly a duchy, které ději dají mnohem větší dávku hrůzy, které je už tak dost s Corkyho Laputou...

SVĚT TVOŘÍ SLOVA, DUNNY. SLOVA NESOU VÝZNAM, A VZHLEDEM KE SVÉMU VÝZNAMU MAJÍ I MOC. KDYŽ OTEVŘEŠ SVÉ SRDCE SMUTKU, KDYŽ PO SMUTKU POZNÁŠ LÍTOST A KDYŽ PO LÍTOSTI PŘIJDOU VÝČITKY SVĚDOMÍ, PAK ZA VÝČITKAMI SVĚDOMÍ NAJDEŠ POKÁNÍ, A TOHLE SLOVO VYSTIHUJE TVÁ MUKA. TO SLOVO MÁ NESMÍRNOU MOC, DUNNY. MÁŠ-LI JE PEVNĚ ZASAZENÉ V SRDCI, PAK NENÍ NIKDY POZDĚ, ŽÁDNÁ TEMNOTA NETRVÁ VĚČNĚ A ŽÁDNÁ NESMYSLNÁ DOHODA NEVÁŽE NĚKOHO, KDO SE ZMĚNIL TAK JAKO TY.

Knihu si rozhodně užijí milovníci hororů a fantasy příběhů. Doporučila bych ji obdivovatelům Stephena Kinga a samozřejmě Koontze, neboť tito dva chlapíci to s děsem rozjíždějí na stránkách knih nejbravurněji. A také mají neuvěřitelný smysl pro detaily. Já jejich tvorbu miluji a obdivuji a svět literatury si bez nich představit prostě nedokážu... Četla bych od nich cokoli. Klidně i kuchařské recepty. :)

MÁ KRÁSNOU TVÁŘ, ALE ZA NÍ SE SKRÝVÁ JEŠTĚ JINÁ TVÁŘ...
SKORO SE TO ZDÁ NEMOŽNÉ, ALE TAHLE TVÁŘ, TA DRUHÁ TVÁŘ, JE JEŠTĚ KRÁSNĚJŠÍ NEŽ JEJÍ OBLIČEJ. TO ONA JE ZDROJEM TÉ ZÁŘE A OPLÝVÁ TAKOVOU KRÁSOU, ŽE BY ZŮSTAL STÁT BEZ DECHU, KDYBY NEBYL JEN DUCH, KTERÝ PŘESTAL DÝCHAT, KDYŽ PŘIŠEL O TĚLO.