Skutečné příběhy

Dítě zvané "To" - Dave Pelzer

6. dubna 2018 v 11:22 | Anna 13
Dítě zvané „To“

Originální název: A Child Called "IT"
Žánr: Autobiografický román
Rok vydání: 2007
Nakladatelství: Columbus
Počet stran: 108
Vazba knihy: Vázaná s přebalem

-----------Skutečný příběh-----------

Série: Dítě zvané "To" + Ztracený chlapec + Člověk jménem Dave


Anotace: Kniha Dítě zvané "To" je šokující historií jednoho z nejkřiklavějších případů týrání dětí v dějinách Kalifornie. David Pelzer v ní s ohromující otevřeností vypráví neradostný příběh vlastního dětství. Nervově labilní matka-alkoholička jej surově týrala, bila a trýznila hladem. Chybělo málo a malý Dave by jejím nelidským, sadistickým "hrám" podlehl. Chtěl-li však přese všechno přežít, musel se naučit hrát podle matčiných pravidel. Pro tuto krutou ženu se vlastní syn stal bezprávným otrokem, přestal být dítětem, stal se pouhou věcí. V matčiných očích byl jen "To"!
Za lůžko mu sloužil starý armádní kavalec ve vymrzlém sklepě. Chodil rozedraný a neupravený, ostatní děti se mu proto vysmívaly a stranily se ho. Každičký kousek jídla si musel vybojovat, a i když se mu to podařilo, dostalo se mu většinou nechutných zbytků, kterých by se nedotkl ani pes. Dave neměl, kam by utekl, a při životě ho držela jenom nezlomná vůle a - sny. Sny o někom, kdo by o něho pečoval, o někom, kdo by ho měl rád. Sny o tom, že je člověkem.
Tato sugestivně napsaná kniha by vás však neměla jenom šokovat, naplnit lítostí, vztekem či odporem. Měla by vás současně přesvědčit o tom, že věci je možné změnit k lepšímu a že bychom nikdy neměli zůstávat lhostejní. Možná že jiný malý David právě teď trpí někde blízko nás...


Můj názor: Čtení jen pro silné povahy..., protože tahle knížka je vážně psycho.
Tento skutečný příběh týraného dítěte je tak krutý a odporný, že se vám lidi i celá naše existence na této planetě začnou hnusit... Bohužel tohle není fikce. Ten malý, třesoucí se chlapeček, o kterém budete číst, je sám autorem knihy...
Pochybuji, že by někdo dokázal vysvětlit, proč se tohle dělo, děje a dít bude...
Ztratíte víru, pokud jste o ní již nějakou dobu pochybovali. Budete pochybovat, pokud jste věřili.
Připravte se, že kniha vám změní život... A že to bude bolet... Že nepůjde zapomenout...

TEN DEN JSEM SE VE ŠKOLE MODLIL, ABY NASTAL KONEC SVĚTA.

Knihám o týraných dětech se vyhýbám. Nemám na to, číst o tom, jak rodič týrá vlastní dítě. Jak kdokoliv týrá jakékoliv děti. Vždy s četbou knihy na toto téma začnu, ale nemohu dál pokračovat. Nezvládám to...
Tato kniha je ovšem jasným bestsellerem ze všech knih podobné problematiky. Nespočítám, kolikrát nám ji doporučovali ve škole. Tím, že je tenoučká, u mě vyvodila pocit, že ji přečíst musím a že těch sto stran zvládnu... No, nevím, jestli bych dala jen dalších deset navíc...
Tento příběh rodičovského týrání dětí je opravdu extrémní. Nespočítala bych, kolik zvrhlých praktik, metod a trestů zrůdná matka použila na svého chlapce. Pro Davida to byly roky nekonečného mučení za hranicí snesitelnosti...
Z dětství se stalo peklo, ze kterého nebylo úniku... Peklo, kterému se těžko věří... Vážně je tohohle žena schopná? Má člověk duši?
Kdo vlastně jsme a proč se tohle musí dít???

MOŽNÁ TO ZNÍ PARADOXNĚ, ALE KDYBY MĚ KDYSI MATKA NETÝRALA, NEBYL BYCH DNES TÍM, ČÍM JSEM. TEMNÉ DĚTSTVÍ MĚ NAUČILO VÁŽIT SI ŽIVOTA. MĚL JSEM TOLIK ŠTĚSTÍ, ŽE JSEM ZVRÁTIL TRAGÉDII V TRIUMF. TO JE MŮJ PŘÍBĚH.

O těch šílenostech, kterých se matka na malém klukovi dopouštěla si přečtěte sami, já se k tomu již nechci vracet. I když vím, že na tuhle lidskou bestii nikdy nezapomenu...
V této knize popisuje Pelzer hrůzy z doby, kdy mu bylo 6 - 12 let. Můžete si přečíst i zbylé knihy z této bolestivé trilogie... Snad bude mít Dave to nejhorší peklo již za sebou, snad zbylé díly nebudou tak kruté... Nevím, jestli bych to ještě zvládla číst...
Pokoušela jsem se vyhledat něco o té morbidní ženě, ale nikde o ní nic není... Doufám, že se dozvím z dalších knih o tom, jak skončila, jaký dostala trest...
Tohle je snad ta nejhorší možná kniha, kterou budete kdy číst...

TEPRVE ZA NĚKOLIK LET JSEM SE DOZVĚDĚL, ŽE PŘÍPAD, KTERÝ SE ODEHRÁVAL V MÉ TŘÍDĚ, BYL TŘETÍM NEJHORŠÍM PŘÍPADEM TÝRÁNÍ DÍTĚTE V DĚJINÁCH CELÉHO STÁTU KALIFORNIE.

Příběh Davida Pelzera je příběhem neuvěřitelně silného chlapce, který vydržel a přežil... Který se nikdy nevzdával. Přežil jedno z nejhorších možných pekel, která kdy existovala a vyšel z něho jako vítěz, hrdina...
Doufám, že nám tato kniha otevře oči... Že si budeme více všímat okolí a budeme bojovat za to, aby tohle násilí ze světa vymizelo... Protože nemůžeme žít ve světě, kde děti trpí kvůli svým nejbližším, které by je měli milovat... Musíme to zastavit...
Přečtěte si tuto knihu a vnímejte... Prosím... Neboť ze zla se zrodí jen zlo další a z toho kruhu se pak nikdy nevymotáte...

KDYKOLI TRPÍ DÍTĚ, ZAPLATÍME ZA TO NAKONEC MOŽNÁ MY VŠICHNI...

Zázraky z nebe - Christy Wilson Beamová

8. října 2017 v 17:33 | Anna 13
Zázraky z nebe

Originální název: Miracles from Heaven
Žánr: Skutečný příběh, Náboženství/Víra
Rok vydání: 2016
Nakladatelství: Noxi
Počet stran: 208
Vazba knihy: Brožovaná

-----------Skutečný příběh-----------

-----------Zfilmováno-----------


Anotace: Dojemný, skutečný příběh devítileté nemocné Annabel z Texasu poutavě líčí její nebezpečnou nehodu, cestu do nebe a záhadné zmizení příznaků vážné chronické choroby.
Annabel Beamová kvůli vzácné a nevyléčitelné poruše trávicího traktu, která jí od pěti let bránila vést život normálního zdravého dítěte, strávila většinu dětství po nemocnicích a ordinacích specializovaných lékařů. Jednoho zimního dne, když jí bylo natolik dobře, že si mohla hrát venku se svými sestrami, spadla z výšky deseti metrů do starého dutého stromu. Pád mohl skončit smrtí nebo ochrnutím, ona však nepochopitelně vyvázla bez jediného škrábnutí, a navíc se navzdory všem vědeckým prognózám z chronické choroby vyléčila…
Tato knížka změní váš pohled na svět kolem nás, posílí vaši víru v Boha a život po životě.


Můj názor: Tenhle příběh je ohromující, strašně bolestný. Ale i přes všechnu tu tíhu je šíleně optimistický a povznášející.
Ve škole nám pouštěli film natočený podle této knihy. A ten mne zasáhl natolik, že jsem si ho od té doby pustila asi sedmkrát, nechala jsem své sestry, aby se do něj též měli šanci zamilovat. Se sestrou je to náš takový rituál, že si ho jednou za čas na určitém místě pustíme. Mne dožene k slzám a přesvědčí o tom, že život je vlastně nádherný. Často si ho snažím připomínat, když mi není nejlíp a mám pocit, že jde všechno špatným směrem a že nic nemá smysl. Tento pravdivý příběh v sobě nese neuvěřitelnou sílu a víru. Naději, kterou každý potřebuje…
Film doporučuji a líbí se mi možná o trochu více než kniha. Nádherná Jennifer Garner se zhostila role matky, která bojuje za své těžce nemocné dítě i za celou svou rodinu, která nepřestává stát při sobě a která je sama o sobě zázrakem...

- MAMI… JÁ CHCI UMŘÍT A JÍT DO NEBE A BÝT S JEŽÍŠEM TAM, KDE NENÍ ŽÁDNÁ BOLEST.
- ANNABEL… KDYŽ… KDYŽ ODEJDEŠ DO NEBE, NEBUDEŠ TU SE MNOU A S TÁTOU. V MOJÍ DUŠI BUDE OHROMNÁ DÍRA. BUDU STRAŠNĚ SMUTNÁ.
- NE, MAMI. ZABIJEŠ SE A PŮJDEŠ SE MNOU.

Devítiletá Anna od pěti let trpí nevyléčitelnou chorobou: pseudoobstrukční poruchou střevní motility. Je odkázána na velké množství léků, na infuze, hadičky, sondy a katetry. Tato malá dívenka se topí v moři bolesti a propadá se do depresí. A s ní tenhle krutý a nespravedlivý boj svádí celá její rodina. Jednoho dne spadne do dutého starého topolu. Pád z výšky desíti metrů nejen přežije, ale navíc je i bez dalších zranění. Anna se během šesti hodin, co se jí hasiči snažili vyprostit, dostala do nebe a setkala se s Bohem, který ji slíbil, že až se vrátí, bude zdravá. Děvčátko se do roka uzdravilo a dnes žije úplně "normální" a zdravý život dospívající slečny.
Kniha vás donutí přemýšlet nad náboženstvím a vírou. Příběh, ačkoliv se zdá nereálný, je nezpochybnitelný a šokující. Z celého srdce to té malé bojovnici přejete, ale zároveň nechápete, proč to utrpení musela zažít a proč tolika dětem a lidem po celém světě ničí těla hnusné nemoci. A proč těm ostatním Bůh nepomůže. Nemá to logiku, ani vysvětlení…
Nemohu tedy říci, že rodině Beamovým nevěřím. Nezpochybňuji téměř nic, co Annina matka sepsala do této knihy. Nesnažím se si to nějak vysvětlit… Beru to jako fakt, i když kulím oči. Jediné, čemu tak úplně nevěřím, z veškeré úcty k malé Annabel, je to, co viděla v nebi… Mé ateistické já to prostě odmítá přijmout. Něco snad je, ale tohle?
Kniha je hodně náboženská a nevěřícím mohou opakované výňatky z Bible vadit, ale já jsem tak nějak věděla do čeho jdu, takže jsem to přijala bez problému. Trochu mi kniha svým stylem připomněla Dítě smíření.
Doporučuji knižní i filmové zpracování. Obojí je kvalitní a může vám změnit život. Může změnit tok vašich myšlenek i vaše hluboce zakořeněná přesvědčení… Je jen na vás, jak se s příběhem seznámíte.
Přečtení této knihy nebudete litovat…

Návrat z nicoty - Martin Pistorius a Megan Lloyd Daviesová

24. června 2017 v 21:39 | Anna 13
Návrat z nicoty

Originální název: Ghost Boy
Žánr: Román
Rok vydání: 2016
Nakladatelství: Práh
Počet stran: 312
Vazba knihy: Brožovaná

-----------Skutečný příběh-----------


Anotace: V lednu roku 1988 se jihoafrický školák Martin Pistorius vrátil domů z vyučování a stěžoval si na bolest v krku. Nikdy potom se už do školy nevrátil. Během roku do té doby naprosto zdravý chlapec degeneroval - kompletně ochrnul, přestal komunikovat i vnímat. Do čtrnáctých narozenin z něj byla jen prázdná schránka.
A pak se jeho vědomí začalo vynořovat z temných hlubin na světlo.
Nepředstavitelných devět let poté strávil Martin při plném vědomí, ale uvězněný v těle, které mu znemožňovalo dát cokoli najevo. Chápal a prožíval všechno, co se kolem něj a s ním dělo, jenže byl úplně bezmocný.
Návrat z nicoty je příběh, který napsal on sám poté, co se s pomocí moderních komunikačních metod vrátil zpět do života. S naprostou upřímností a otevřeností líčí vše, co prožíval jako jasně myslící bytost, o níž se ostatní domnívali, že jen přežívá ve vegetativním stadiu. Od perverzního a krutého chování některých takzvaných pečovatelů, hřešících na jeho bezmocnost, přes obětavost a soucit dalších až po nezdolné odhodlání těch, kteří věřili, že v jeho pohledu vidí záblesky inteligence.


Můj názor: Dnes jsem se ve volné sobotě pustila do knihy, které jsem se celkem obávala. Námět zněl velmi zajímavě, chytlavě i děsivě zároveň, ale pár knih, které napíše člověk, který svůj jedinečný osud většinou spojený s nějakým onemocněním prožil, jsem již četla a většinou to líčení jejich života bylo rozvláčné, nudné. I když jejich výdrž a trpělivost, kterou si ve svých životech prošli jsou obdivuhodné, jejich literární dílka taková nebyla.
Tento příběh, který vám svou syrovostí vezme dech je tak autenticky, opravdově, upřímně a otevřeně, citlivě napsaný, že se vám dostane pod kůži a vy se ho nezbavíte. Na Martina Pistoriuse nezapomenete...

GRAVITACE JE BOLESTIVÁ, KDYŽ SI PŘITAHUJE TĚLO, KTERÉ UŽ NESLOUŽÍ SVÝM ÚČELŮM.

Je to příběh bolesti, bezmoci, utrpení, jaké se dá přirovnat peklu.
Představte si, že jste šťastné zdravé úspěšné dítě, které si žije radostně svůj život, nic si nepřipouští a jednoho dne vás rozbolí v krku a do roka doslova přestanete existovat. Nemůžete se hýbat, nemůžete mluvit ani nijak jinak komunikovat, nevnímáte. Nejste. Pak se dostanete z hlubin temnot na světlo, ale nikdo vás nevidí, nikdo si vás nevšímá, nikdo neví, že všechno vnímáte, sledujete, že myslíte a cítíte, to hlavně. Každý vás považuje za chudáčka, imbecila, člověka, který jakoby nebyl. Tohle snášíte devět let. A pak se objeví lidé, kteří vás v tom bezmocném tělesném vězení objeví. A vy dostáváte šanci dostat se ven.

VŽDYCKY BUDU VDĚČNÝ SVÉ PŘEDSTAVIVOSTI, PROTOŽE JSEM UŽ DÁVNO ZJISTIL, ŽE TO JE MŮJ NEJVĚTŠÍ DAR.

To je příběh Martina Pistoriuse, který si nikdo z nás neumí ani představit.
Autor popisuje svůj život, který byl psychickým i fyzickým vyčerpáním. Popisuje, jak se s jeho onemocněním nedokázali poprat lékaři ani léčitelé, popisuje jak jeho stav zamíchal se vztahy v jeho rodině. Nikdy nezapomenu na scénu z knihy, která mne úplně uzemnila a já musela přestat číst a přečíst si to ještě jednou, jestli je to fakt pravda, co na stránce stojí a pak jsem se opravdu hodně snažila nesoudit.

JE NA SVĚTĚ NĚCO MOCNĚJŠÍHO NEŽ MATEŘSKÁ LÁSKA?

Scéna z knihy: Martin sedí zkroucený ve svém kolečkovém křesle v kuchyni a dívá se na svou zhroucenou matku, která se válí po podlaze kuchyně. Najednou k němu zvedne ztrhaný obličej a řekně mu: Musíš umřít. Musíš.
Jak jsem již psala, nechci soudit ženu, která ztratila své dítě, nechci soudit člověka, který ztrácí svůj život, svého muže, dívá se jak nemoc v rodině ničí i její další dvě děti, ale její syn existoval, jen to nemohl dát najevo a sám se užíral a musel si vyslechnout taková slova od vlastní matky, která mu snad musela způsobit mnohem větší bolest, než mu působilo jeho tělo a beznaděj.
Do jejich vztahu mi nic není. Martin své matce odpustil.
Já si o ní něco myslím, ale nemám na to právo...

A V TU CHVÍLI, KDY JSEM CÍTIL, JAK MĚ TÁTA OBJÍMÁ A PODPÍRÁ A DRŽÍ, JSEM VĚDĚL, ŽE JEHO LÁSKA JE DOST SILNÁ, ABY MĚ OCHRÁNILA PŘED CELÝM OCEÁNEM.

Dále se v knize objeví situace, kterými si musel uvězněný chlapec projít v různých ústavech a senatoriích, kde strávil své všední dny. Laskavost některých pečovatelek, vděčnost za rozhovory a slova, která mu vyprávěli. Jeden ústav na venkově byl však domem hrůzy, kterým si musel náš hrdina mnohokrát projít, nikdo ho z něj nevysvobodil. Tu hrůzu, kterou prožíval si nedovedu představit. Přitom sám psal, že by stačilo, kdyby se mu vnímavý člověk podíval do obličeje, že prý nemohlo být možné, aby mu ten ohromný strach z tváří nevyčetli. S některými lidmi, kteří ho měli opečovávat zažil neuvěřitelné týrání, ponižování a zneužívání. Tyto pasáže byste nejraději přeskočili, protože si neumíte představit, že někdo dokáže takhle ubližovat dětem, zvlášť nemocným, bezmocným... Je mi na zvracení z těch zrůd, co kráčí po naší Zemi.

JE MOŽNÉ ZVYKNOUT SI NA RADOST TOLIK, AŽ JI ČLOVĚK PŘESTANE VNÍMAT?

Díky úžasné pečovatelce, která objeví Martinovu vnímavost a inteligenci se dokáže začlenit do světa, kterého se bál a v který nevěřil. Pomocí augmentativní a alternativní komunikace, dokáže žít plnohodnotněji, začne pracovat. Pomoc lidí potřebuje stále, ale sám si začíná více věřit a váží si každé maličkosti.

NIKDO Z NÁS NEVÍ, CO VŠECHNO UNESE, DOKUD TO PO NĚM OSUD NECHCE.

Autor se rozepíše o svém vnitřním a mentálním i fyzickém vývoji, o vztazích, které vídá kolem sebe a které sám prožívá a má neuvěřitelnou schopnost dokonale zachytit okamžiky lásky. Fascinovala ho již jako chlapce, kterého nikdo nevnímal. Vždy si jí dokázal všimnout a z lidí vycítit. A byla také to jediné po čem toužil. Toužil po ženě, která by ho brala takového, kým doopravdy byl, aby v něm viděla víc než jen jeho nemoc a fyzickou zranitelnost.

NA ROZDÍL OD LIDÍ BŮH NEPOTŘEBUJE DŮKAZ O MÉ EXISTENCI - VÍ O NÍ.

Slzela jsem dojetím, když se v jeho životě taková žena doopravdy objevila a on tento cit začal popisovat z vlastní zkušenosti. O téhle lásce si musíte přečíst, protože i když zní jako z toho nejlacinějšího filmu a je tak nepravděpodobná, je skutečná. Martin a Joanna existují a takhle šíleně moc se milují. Je to nádherné. Jsem šťastná za něj, že je šťastný, že došel ke svému naplnění...

RODINA SICE ČLOVĚKA PODPÍRÁ, ALE NĚKDY NÁS MOHOU ZACHRÁNIT NAPROSTÍ CIZINCI - I KDYŽ SI TO ANI NEUVĚDOMUJÍ.

Tento člověk, tím, že měl odvahu psát o svém životě, který skrýval různé hlubiny děsu, promluvil za lidi, kteří na tom jsou podobně, jako byl Martin dříve a svět je vnímá negativně, jako ubohé neschopné bytosti, anebo je nevnímá vůbec, a nevím co z toho je horší.
Čím více lidí si knihu přečte, tím větší laskavostí bude svět oplývat a k těmto lidem se bude chovat s úctou a největší slušností.

JSME PŘESVĚDČENÍ O VLASTNÍ DŮLEŽITOSTI, ALE STEJNĚ JSME JEN POZNÁMKA POD ČAROU PŘÍRODNÍHO CYKLU.

Opět vás kniha donutí nad mnohým přemýšlet, vlije vám do žil velkou dávku optimismu, dojme vás.
Mne opět formovala myšlenky na jiné způsoby cest mého života a nejen za to jsem jí vděčná.

...TY PŘEDSTAVUJÍ NAŠI LÁSKU, PROTOŽE MUŠLE, KTERÉ SROSTOU K SOBĚ, NEDOKÁŽE VŮBEC NIC ODTRHNOUT.
ANI SÍLA OCEÁNU NE.

Svět malé January - Michael Schofield

7. května 2017 v 16:57 | Anna 13
Svět malé January

Originální název: January First, A Childs Descent into Madness and Her Fathers Struggle to Save Her
Žánr: Román
Nakladatelství: Triton
Rok vydání: 2014
Počet stran: 296
Vazba knihy: Brožovaná

-----------Skutečný příběh-----------


Anotace: Svět malé January je strhující, podmanivý a bolestný příběh o tom, jak se otec snaží pomoci své malé dceři najít místo v tomto světě navzdory její vážné duševní nemoci. Michael Schofield nás nechává nahlédnout do mysli dítěte, jež žije po většinu svého života v jiném světě se svými "kamarády", kteří existují jen v jeho hlavě. Janiin otec nás s sebou bere na cestu, která začíná jeho přesvědčením, že Jani je jen nedoceněný génius, a pokračuje přes pochopení, že něco skutečně není v pořádku, až po konečnou diagnózu schizofrenie. Michael a jeho žena se ale nevzdávají. Jejich oddanost a vytrvalost mohou být inspirací pro všechny. Janiin příběh velice ocení především rodiny s dětmi, jež trpí nějakou duševní chorobou - a vlastně všechny rodiny, které mají s dětmi jakékoli problémy. Kniha končí celkem optimisticky - Jani je lépe, ale my cítíme, že její boj nikdy neskončí.


Můj názor: Příběh šíleného osudu jedné zdánlivě obyčejné rodiny. Rodiny, do které se dostala duševní nemoc, která postihla bezbranný mozek malé Janni. Holčičky trpící halucinacemi a nezvladatelnými agresivními záchvaty.
Kniha vám dopodrobna ukáže život s nejhorší duševní poruchou na světě. Alespoň tak se o schizofrenii mluví v knize. Budete neskutečně obdivovat celou rodinu, která toho musela vytrpět tolik a vidět toho tolik, prožít si tolik emocí, které snad ani nejsou pojmenované, že se divíte, že ještě dokážou mezi tím vším najít vděk a naději.
Ztratili čas na sebe, málem se vytratila i partnerská láska, hrozilo nebezpečí smrti nejmladšímu členovi rodiny, přišla doba, kdy se otec rodiny pokusil zabít, ale oni tohle všechno vydrželi a podařilo se jim dojít do bodu, kdy je Janni dobře, lépe, dokáže normálně fungovat, chodit mezi lidi, studovat, ale její životní boj nikdy nezmizí. Bojuje stále a svých halucinací se nikdy nezbaví...

SCHIZOFRENIE JE V NĚČEM PODOBNÁ RAKOVINĚ. NEMŮŽETE SE TOTIŽ SPOLEHNOUT, ŽE JEDNOHO DNE ÚPLNĚ ZMIZÍ.

Janni je výjimečným dítětem postiženém právě touto nemocí. Schizofrenie se zrovna neprojevuje u dětí. Janni ji měla nejspíše od narození, ale diagnostikována jí byla až v šesti letech jejího života, tedy po neuvěřitelném utrpení, kterým si ty roky procházela.
Kniha nám chce ukázat nejen život rodiny, ve kterém figuruje dítě s duševní nemocí, ale také upozorňuje na to, jak jsou lidé trpící duševními poruchami vnímány společností a jaké psychiatrické péče se jim dostává. Zde se nahlíží samozřejmě na americký zdravotnický systém v letech 2006 až zhruba 2010.
Je to výjimečná kniha, která dokáže pomoci rodinám s podobnými osudy. Myslím, že dává naději.

TVOJE NEMOC NEJSI TY.

Janni je hrdinkou knihy, hrdinkou rodiny, ale i hrdinkou, která dokáže obstát a neztratit se v reálném světě, ale i v tom jejím "imaginárním". Je to dívenka, která má kolem sebe spoustu imaginárních přátel, kteří ji ovládají, ona se jich však nebojí. Nařizují ji, aby mlátila lidi kolem sebe, i ty, které miluje. Prošla si těmi nejotřesnějšími zařízeními pro psychicky labilní osoby, v šesti letech se dvakrát pokusila o sebevraždu...
Lidi v knize nemůžete soudit, nemůžete k nim vyslat žádné negativní myšlenky, neboť to nejsou fiktivní hrdinové, ale reálné osoby a prošly si takovými situacemi, o kterých nikdo z nás nemůže tvrdit, že ví, jak by se v nich zachoval.
Nemůžeme se divit absolutnímu zhroucení Janniina otce na konci knihy, které ho málem stálo život, protože to, co si vytrpěl nelze popsat slovy, neboť ani emoce, které prožil nejsou pojmenovatelné. V životech těchto lidí se druží láska s nenávistí...

SCHIZOFRENIE NENÍ ROZSUDKEM SMRTI. JE TO CHOROBA, KTERÁ SE DÁ A MUSÍ ZVLÁDNOUT. JE TO ALE TAKÉ SOUČÁST BOHATÉHO SPEKTRA LIDSKOSTI.
CHCI, ABY JANI CELÉ TO SPEKTRUM VIDĚLA. I JÁ HO CHCI VIDĚT. PROTO JSEM NAPSAL TUTO KNIHU.

Život těchto lidí stále pokračuje.
Autor nás nechal nahlédnout do dvou let jejich rodinného života a popsal to vše bravurně, emotivně, až vás to drásalo. Ty dva roky byli nejtěžšími, kterými si prošly. Strach o to, že jejich dcera zabije svého malinkého bratříčka, strach o to, že se jim zabije sama..., děsivé pobyty na odděleních psychiatrie trvajících měsíce, při kterých jejich dítě trpí ve světě, který oni sami nikdy neobjeví. Strach z budoucnosti. Bezmoc, protože nemohou pomoci od úzkostí své dcery.
Kniha je krásně napsána, ale to co v ní objevíte se vám bude vracet a bude se to bránit veškerému vašemu pochopení.

JEJÍ MYSL JE STARŠÍ NEŽ JEJÍ TĚLO.

Musela jsem zemřít - Anita Moorjani

8. dubna 2017 v 23:02 | Anna 13
Musela jsem zemřít

Originální název: Dying To Be Me: My Journey from Cancer, To Near Death, To True Healing
Žánr: Duchovní nauka, Autobiografie
Rok vydání: 2013
Nakladatelství: Knižní klub
Počet stran: 208
Vazba knihy: Vázaná s přebalem

-----------Skutečný příběh-----------

-----------volné pokračování: Co když je to nebe?-----------


Anotace: Anita Moorjani ve své inspirativní aubiografii líčím, jak jí po čtyřech letech boje se zákeřnou nemocí tělo vypovědělo službu. Dostala se do neobyčejného stavu zážitku blízké smrti a v něm si uvědomila svou vlastní hodnotu... i skutečnou příčinu své nemoci. Když nabyla vědomí, její stav se zlepšoval takovou rychlostí, že ji za několik týdnů bez jakýchkoli známek rakoviny propustili z nemocnice.
Vyrůstala v tradiční hinduistické rodině uprostřed převážně čínské a britské společnosti a odmalička ji silně ovlivňovaly nejrůznější kulturní a náboženské zvyklosti. Po léta se snažila najít svou vlastní cestu a zároveň splnit veškerá očekávání ostatních. V důsledku zjevení, které prožila na onom světě, si uvědomila, že má sílu samu sebe vyléčit... a že ve vesmíru se dějí zázraky, jaké si nedokázala ani představit.
V knize Musela jsem zemřít se Anita dělí s čtenáři o všechno, co už ví o nemocích, léčení, strachu, bytí láskou a skutečné velkoleposti každého člověka.
Její kniha nás utvrzuje v přesvědčení, že jsme duchovní bytosti, které prožívají lidskou zkušenost, a že všichni tvoříme jednotu.


Můj názor: Dočetla jsem knihu, která mne naprosto upřímně ohromila, přesvědčila, dovedla k poznání, dokázala mne uklidnit, vyvolat emoce a ukázat cestu, po které bych se měla vydat. A vydám. Svou duchovní cestu. Chci získat odvahu, naprosto upřímně se milovat, abych jednou mohla říci miluji tě, někomu druhému. Přestanu předstírat, odprostím se od všech svých strachů, změním svůj vnitřní svět, budu sama sebou. Jen budu. A pokud tohle všechno dokážu, tak je to to jediné, co potřebuji, to jediné, co vlastně musím, abych mohla doopravdy žít. Děkuji autorce, že se postavila své obavě z publicity a podělila se o svůj neuvěřitelný příběh, kterému jsem bezpochyby uvěřila. Nějak cítím, že tato žena má pravdu, kterou se rozhodla šířit pro dobro ostatních. A já ji za to děkuji... neboť pomohla i mě.

RAKOVINA JE JEN SLOVO, KTERÉ VZBUZUJE STRACH.

Kdo čte můj blog pravidelně, tak ví, že se o duchovní a filosofické knihy zajímám. Mou první byla kniha Muž, který chtěl být šťastný. Pak následovaly další od Laurenta Gounella, knihy o Anastasii, Mnich, který prodal své ferrari, Coelho a další s podobnými tématikami. Vyhledávám je nejspíše proto, že nejsem vnitřně ukotvená, nejsem schopna žít ve vnějším světě, mám spoustu strachů, kterých se nedokážu zbavit, jsem hluboce introvertní člověk, který by byl nejšťastnější někde blízko přírody a sám, zbaven povinností všedního života. Duchovní nauky mění mé myšlení, pomáhají mi žít v souladu se svým egem, tvořit si rituály, které mi dopomohou ke štěstí.
Problém je ten, že je beru moc doslova. Tato kniha, ale poukázala na ty největší problémy a na ta nejjednodušší řešení. Být sám sebou a milovat se. Jednoduchá, dobře známá formulka. Klišé? Každý z nás to slyšel. Každý z nás to ví. Kdo ale oplývá bezpodmínečnou sebeláskou? A kdo všude kudy chodí doopravdy nepředstírá, ale je? Kdo žije přítomným okamžikem, neřeší prachy a je naprosto šťastný a zdravý??? Jste to vy, čtenáři tohoto článku?
Já to nejsem. Přiznám to. Ale budu s tím něco dělat. Z každé knihy, kterou jsem přečetla se budu řídit a žít jen podle toho, co je pro mne dobré, co MNE dělá dobře, co MNE vyjadřuje. Nemůžeme se slepě řídit tím, co někdo napíše. Musíme nad tím přemýšlet, uvést daný rituál, způsob nebo myšlenku do praxe, ochutnat to a poté se rozhodnout jestli to pro nás je, nebo ne.
Myslím, že už bych konečně mohla být na dobré cestě. Neboť mne tato kniha okouzlila, odhalila PRAVDU.

KAŽDÝ, KDO NEMĚL RAKOVINU, MĚL V MÝCH OČÍCH ŠTĚSTÍ.

Nebudu vám tu psát o čem kniha je, na to máte anotaci nahoře. Do recenzí spíše píši pocity z knih a to, jaký na mne měli dopad. Emoce. Na tom, jak jsem se již rozepsala v uvodních odstavcích, je vidět, že tato kniha je zázrakem, neboť ji napsala žena, která zázrak zažila.
Nechci lidi k ničemu nabádat: chci jen říci, sdělit vám: NEBOJTE se uvěřit. Nepíšu: UVĚŘTE. V tom je zásadní rozdíl.

NIKDY MĚ NIKDO NEUJIŠŤOVAL, ŽE JE V POŘÁDKU BÝT JINÁ.

Anita Moorjani existuje. Doopravdy onemocněla rakovinou, opravdu měla před zážitkem blízké smrti v těle nádory velké jako citrony. Po návštěvě onoho světa bylo její tělo po pár týdnech, ne-li dnech beze stop rakoviny. Jsou na to důkazy. A tento případ, lékařsky popsaný jako spontánní remise, není jediný.
Znám nádherný skutečný příběh děvčátka, které zničehonic onemocnělo, přestalo přijímat potravu na základě poškození žaludku nebo střev, už si to nevybavuji přesně. Jednoho dne spadla ze stromu a prožila velmi podobný zážitek, ne-li stejný, jako autorka této knihy. Po zážitku klinické smrti, byla zdravá. Kniha, kterou napsala její matka se jmenuje Zázraky z nebe a je podle ní natočen i stejnojmenný film. Film jsem viděla, knihu se číst teprve chystám. Miluji ten příběh, který mi dal naději, který mi dal víru v zázraky. Tohle nejsou spontánní remise, jsou to ZÁZRAKY. Nesnažme se v tom pitvat, nevysvětlujme to. Proč? Možná bychom měli raději vnímat. A přemýšlet.

TO, ŽE JSEM POCHOPILA, ŽE JSEM LÁSKA, BYLA NEJDŮLEŽITĚJŠÍ LEKCE, JAKOU JSEM SE NAUČILA.

Anita se tedy uzdravila. Uzdravila se sama. Pochopila co způsobilo její nemoc, změnila na sebe názor, stala se láskou, kterou koneckonců byla odjakživa. Pochopila, že po této proměně bude její tělo zdravé, protože už nebude odrážet vnitřní svět. Respektive tedy bude, ale bude zdravá, protože už byla šťastná, milovaná sama sebou, zbavená všech strachů, předsudků, názorů a přesvědčení...
Víte, ono se tohle všechno hrozně těžko popisuje a vysvětluje a já s tím raději přestanu nebo něco pochopíte jinak a já tu zprávu, kterou nám Anita vložila do této knihy, nechci přetvořit nebo nevědomky pozměnit. Pokud chcete předejít nemoci, chcete se vyléčit, chcete změnit svůj život, nebo se jen zajímáte o zázraky, zážitky blízké smrti, chcete se zbavit svých vnitřních strachů nebo chcete poznat pravdu této ženy, tak si přečtěte knihu... Do knihy je vtisknuta duše této spisovatelky, je v ní moudrost, poselství, pravda, hluboké uklidnění...
Ano, to mi ta kniha dala vlastně nejvíc. Obrovský klid.

AŽ SE KAŽDÝ Z NÁS BUDE SCHOPEN PODÍVAT DO OČÍ SVÉHO NEJHORŠÍHO NEPŘÍTELE A SPATŘIT V NICH SVÉ VLASTNÍ OČI, POTOM ZAŽIJEME OPRAVDOVOU TRANSFORMACI CELÉ LIDSKÉ RASY.

Za všechny nemoce může strach, náš vnitřní nesoulad. Strach ze smrti, z nemocí, ze společnosti, z neúspěchu... Každý nějaký máme. A je dobré si je uvědomit a přijmout je. Pracovat s nimi, zbavit se jich. A nakonec žít svůj život beze strachu.

RÁJ OPRAVDU NENÍ MÍSTO, ALE STAV.

Nejsem fanatik, který převzal veškerou moudrost z této knihy a vzal ji za svou a vyjadřuje vše, co je v této knize napsané. To ani není správné. Já se pouze inspirovala a nadýchla se té atmosféry a této, dalo by se říci, filosofie. Nadchla mne, přesvědčila o pravdě. Ale dokážu poslouchat své srdce, řekla bych, že se znám a proto vím, že některé autorčiny názory a tipy pro mne nejsou a řídit se jimi nebudu. Nepatří k mé povaze, k mému já. Mou duši by neočistili, neudělali by mne šťastnou, to vím. Je třeba u knihy přemýšlet a opravdu dlouho a do hloubky získané informace zpracovávat. Vzít si z ní jen to cenné pro váš život.

ŘÍCI MILUJI TĚ, KDYŽ NEMILUJI ANI SÁM SEBE, ZNAMENÁ HRÁT DIVADLO.

Je mi šestnáct let. Jsem plachá, stydlivá, introvertní, nespolečenská osoba. Člověk bez cílů, ale se sny. Chci plynout, jen... jen být. Nic nepotřebuji. Kromě lásky, rodiny, dětí. Miluji tanec, četbu, bruslení, přírodu, hudbu, umění,... Jsem dobrý člověk, vím to. Jsem vemi jiná, ale jsem za to ráda. Vážím si sama sebe. Není důvod se nenávidět. Není důvod se ničit. Jsem to já. Jsem na své cestě, která může a nemusí být dlouhá. Budu si naslouchat, budu sama sebou. Nebudu se snažit měnit. Jen se zbavím strachu a určité nechuti, kterou k sobě mám. Chci doopravdy žít. Šťastně a skromně.
Děkuji ještě jednou za zázrak, který se stal této ženě a za odvahu této ženy toto sdělení vypustit do světa. Sama jste zázrakem, Anito Moorjani.

NÁŠ ŽIVOT JE NAŠE MODLITBA.

Můj boj 1 - Smrt v rodině - Karl Ove Knausgard

19. února 2017 v 20:51 | Anna 13
Můj boj 1: Smrt v rodině

Originální název: Min kamp. Foerste bok.
Žánr: Autobiografie
Rok vydání: 2016
Nakladatelství: Odeon
Počet stran: 416
Vazba knihy: Vázaná s přebalem

-----------Série: Můj boj 1 - Smrt v rodině (1.díl), Můj boj 2 - Zamilovaný muž (2.díl), následovně by měly vyjít ještě asi čtyři díly-----------

-----------Skutečný příběh-----------


Anotace:Přímočarý, upřímný a poctivý - ale také gigantický, kontroverzní a provokativní: těmito přívlastky (a ještě mnoha dalšími) je označován autobiografický román Můj boj (v originále Min kamp), který se kritika i média nebály prohlásit za literární událost 21. století a který ze svého autora, norského spisovatele Karla Ove Knausgarda, učinil globální hvězdu první velikosti. A přitom stačilo tak málo: do široka se rozepsat o sobě a o čemkoli, co se děje kolem, kdykoli odbočit z děje, vzpomínat, uvažovat.
Na počátku této všeobjímající, necenzurované a místy až groteskní zpovědi stojí události spjaté s Knausgardovým problematickým vztahem k otci - právě ten a posléze jeho skon tvoří ústřední téma první části celkem šestisvazkového opusu, jímž si Knausgard dokázal znepřátelit půlku vlastní rodiny, zato však prodat jen v Norsku půl milionu výtisků a ve Spojených státech postavit stovky lidí do front na podpis. Můj boj lze totiž vnímat nejen jako příběh někoho cizího, ale též coby výpověď o nás samých, o našich myšlenkách, ke kterým bychom se často ani nepřiznali, a životech, které jsou často tak nudné...
Karl Ove Knausgard si Mým bojem vysloužil přirovnání k novodobému Marcelu Proustovi, a ne náhodou.


Můj názor:Tak nevím. Mám strašně rozporuplné pocity a pořádně nevím, co si mám o knize a o autorovi myslet. Každopádně za literární událost 21. století bych knihu nevydávala...

OBRACÍM NARUBY FEEDBACK SVÉ DUŠE,
HRANÍM SI VYLIJU CELÉ SVÉ SRDCE...

Věřím tomu, že kniha dokázala lidi dostat do dost silných depresí, ale zároveň si v ní autor na nic nehraje, nic nepřikrášluje. Ukáže se vám doslova nahý, odhalí celou svou rozdrásanou děravou duši a vy s ním souzníte, jelikož takový život,o kterém píše, žijete také. Je to opravdové a psané bez záměru ohromit. Já jsem z toho tedy takový pocit měla. Autor dle mého psal, nebyl záměr to vydat a kniha nebyla napsána pro to, aby se lidem vryla do srdcí. Přesto se však (možná až záhadně) stalo, okouzlila a zlákala doslova masy lidí. Byla už přečtena tolika očima, tolik lidí nad ní přemýšlelo a brečelo, tolik lidí už jí ohmatalo... Neuvěřitelné. Mne to ale stejně až tak neodrovnalo...

VIDĚL JSEM ŽIVOT, MYSLEL JSEM NA SMRT.

Prvními stránkami knihy jsem byla unešená. Autor psal a zamýšlel se nad srdcem, jeho tlukotem, životem. Psal o mrtvých tělech a jejich vztahu k lidem. Ohromující, strašně chytré, překvapivé, vybroušené jazykem dokonalejším jak hudba. Perfektní. Bavily mne i následující stránky z autorova dětství a jeho strachu z otce. Pak se Knausgard dostal ke svému dospívání a tam zůstal asi 150 stran. Zvláštní, zajimavé hlavně pro mě, neboť byl autor v mém věku. Tolik podobných emocí, myšlenek, situací... Život, který žijete v životě jiném, přesto tak strašně odlišném. Nakonec jsem se už, ale i v jeho pubertě začala nudit. Poprvé, za celou dobu knihy. Hrdina nám začal chlastat. Opakované mejdany a stránky vyprávějící o jeho kapele a o oblíbené hudbě se strašně táhly. NUDA. Pak jsme se dostaly nejspíše do současnosti, kdy má autor tři děti, ženu: není šťastný. Brilantní popisy a vykreslené situace. Kniha dostala úplně jiný rozměr. Opět se příběh otevřel. Nakonec se dostáváte k té části, kdy mu zemře otec (opět jste o pár let jinde) a začne strašná nuda (opravdu opravdu ukrutná) propletená se zajímavými úvahami... Toť obsah prvního dílu...

TO JE JEJÍ JEDINÝ ZÁKON: VŠE SE MUSÍ PODŘÍDIT FORMĚ. JE-LI NĚKTERÝ ZE ZBÝVAJÍCÍCH PRVKŮ LITERATURY, NAPŘÍKLAD STYL, ZÁPLETKA, TÉMA, SILNĚJŠÍ A FORMA SE MU PŘIZPŮSOBÍ, JE VÝSLEDEK SLABÝ. TO PROTO SPISOVATELÉ S VÝRAZNÝM STYLEM TAK ČASTO PÍŠOU SLABÉ KNIHY. A PROTO TAKÉ SPISOVATELÉ SE SILNOU TEMATIKOU PÍŠOU TAK ČASTO SLABÉ KNIHY. SILNÉ STRÁNKY TEMATIKY I STYLU JE TŘEBA POTLAČIT, ABY MOHLA LITERATURA VZNIKNOUT. A PRÁVĚ TOTO POTLAČENÍ SE NAZÝVÁ PSANÍ. PSÁT ZNAMENÁ SPÍŠ NIČIT NEŽ TVOŘIT. NIKDO TO NEVĚDĚL LÉPE NEŽ RIMBAUD.

Autorův talent je velkolepý. Kdyby psal jen úvahy a filosofoval o životě, jeho knihy bych hltala. Vždy, když se v knize zastavil a zamyslel, srdce se mi nad jeho nádhernými souvětími a myšlenkami rozbušilo. Knausgard je velký myslitel. Úžasně psal o smrti, literatuře, hudbě, umění: bože, jak ten dokázal popsat co cítí při pohledu na obraz. Ujišťuji vás, že nic tak krásného jste nikdy nečetli. A ještě jak nádherně dokázal psát o první lásce a také o svobodě. Souznil s Rimbaudem. Udělal mi strašnou radost, když mu věnoval jeden odstavec. Konečně někdo, kdo jeho vášeň a povahu neodsoudil, ale kdo ho jako člověka vyzdvihl.
Chci tím říci, že pokud se jedná o autorův styl psaní je nepřekonatelný a jedinečný. Když se však pustí do popisů, neví kdy přestat. Já zbožňuji popisy v knihách, ale tohle bylo už i na mne moc. Umírala jsem nudou, když autor po celých dvěstě stránek líčil jak uklízí dům od ložnice k záchodům, jak vaří večeři, povídá si s babičkou, pak odbočí k historce, jak dělal rozhovor s nějakým známým autorem a zařizuje pohřeb se svým ještě nudnějším bratrem. Tohle autor nezvládl, tohle se prostě nepovedlo.

NOC JE TAK NĚJAK SPOJENÁ SE SVOBODOU. CHTĚLI JSME BÝT SVOBODNÍ, TAK JSME PONOCOVALI. ŽE JSEM V TOM POKRAČOVAL I POZDĚJI, ZPŮSOBOVALA SPÍŠ NEŽ TOUHA PO SVOBODĚ ROSTOUCÍ POTŘEBA BÝT SÁM.

Každopádně kniha mi něco dala. Nejenže jsem si mohla vychutnat krásu slov, krásu samotného jazyka, ale také jsem přemýšlela. Pokud přečtu celý šestisvazkový opus, doberu se dle mého k hlubšímu poznání. Kniha jednoho života vám ukáže, jak je život krátký. I když je to strašné klišé, z této knihy to cítíte velmi naléhavě. Jste v dětství a najednou už máte děti, ohlédnete se do puberty a zanedlouho vám vychází vaše první kniha.
I když jsem z knihy trošku zklamaná a od poloviny znuděná, tak s touto sérií rozhodně nekončím. Autor je zajímavý člověk s obrovským talentem a já chci číst dál. Také se kniha musí přečíst vícekrát, aby byla plně pochopena a to s velkým časovým rozpětím. Něco jiného si z ní odnesete, když je vám šestnáct, něco jiného v třiceti, natož pak v šedesáti. Třeba bude jeho následující kniha mnohem lepší, podle názvu by se snad měla týkat lásky.

Neočekávejte příběh s napětím a zápletkami, tohle je spíš taková plavba životem, který všichni prožíváme, plavba mezi situacemi, které všichni zažijeme nebo jsme již zažili. Některé osloví více, některé méně, ale věřím, že každého.
Není to jednoduché čtení... Není to senzace 21. století.... Je to obyčejné a zároveň jedinečné.... Je to nádherné i ošklivé... Nudné, ale i opravdové...

Kniha plná rozporuplnosti, pravdy, temnoty a svobody.

O CO JSEM SE POKOUŠEL A MOŽNÁ SE O TO POKOUŠÍ VŠICHNI SPISOVATELÉ, CO JÁ VÍM, BYLO PORAZIT FIKCI FIKCÍ.


Domov je místo, odkud tě nevyhodí ...ani když vyrosteš - Dagmar Zezulová

4. února 2017 v 19:49 | Anna 13
Domov je místo, odkud Tě nevyhodí...ani když vyrosteš

Žánr: Naučná literatura
Rok vydání: 2012
Nakladatelství: Smart Press
Počet stran: 160
Vazba knihy: Vázaná

-----------Skutečný příběh-----------


Anotace: Příběh o tom, jak se z jedné běžné české rodiny stala rodina pěstounská.
Domov je místo, odkud tě nevyhodí, ani když jsi něco provedl. Tento nápis se jednoho dne objevil na dveřích od Gábinina pokoje a zůstal tam dlouhou řadu let. Gábina o tom ví své... Patří k dětem, které měly to štěstí, že po době strávené v dětském domově mohly usednout na svoje místo u stolu ve specifickém světě, kterému se říká RODINA.


Můj názor: Vždy, když jedu do pražského Luxoru, mám chuť si z něj něco odvést. A asi před týdnem jsem si koupila právě tuto knihu. Zaujala mne nejen příznivou cenou, ale především tématem, kterým se zabývala. Je to kniha o pěstounství. No, a jelikož naše rodina je pěstounská (mám malou nádhernou sestřičku, která je u nás již přes pět let), tak mne samozřejmě hodně zajímají všechny ty příběhy podobné tomu našemu. Knihu jsem přečetla za pouhý den a neuvěřitelně mne zaujala. Tenhle příběh se skutečně stal a odkrývá pravdivé příběhy čtyř dětí, které se ocitly v náhradní rodinné péči. Nesmírně obdivuji autorku, která musí mít srdce doslova nafouklé láskou... Je to velmi silná žena a milující matka...

POKUD MOJE KNIHA POMŮŽE JEDINÉMU DÍTĚTI, KTERÉ BY BEZ NÍ PROŽILO SVOJE DĚTSTVÍ V ÚSTAVU, POTOM SPLNILA SVŮJ ÚČEL.

Je to příběh rodiny. Klasické normální rodiny: máma, táta, dvě děti (kluci). Rodina se však začala rozrůstat, když začala poskytovat náhradní rodičovství dětem, které neměly v životě štěstí. V rodině se postupně ocitly ještě čtyři holčičky, z kterých v rodině zůstali jen tři. A po pár letech se našlo místo ještě pro jednoho člena: dospívajícího chlapce.
Jak ohromnou náruč měli oba rodiče, když si pod svou střechu vzali čtyři nevlastní děti. Obdivuji je a jejich příběh mne neuvěřitelně dojímá...

JAK MOHOU PROBOHA VRÁTIT DĚTI ŽENĚ, KTERÁ JE VE VĚZENÍ ZA TÝRÁNÍ?!

Vždycky jsem toužila po velké rodině, po spoustu dětech a vždycky jsem věděla, že si budu chtít někoho adoptovat. Vychází to z mé povahy, z mé vlastní zkušenosti z mé rodiny. Také jsme pomohly jedné dívence a pro mne je v podstatě samozřejmé udělat to v životě taky. Před přečtením této knihy jsem si myslela, že až tato chvíle v mém životě nastane, tak dám přednost adopci před pěstounstvím. Pěstounstvím ztrácíte soukromí, musíte se vzdělávat v oboru rodičovství, a tak nějak stále jste pod dohledem. Teď už vím, že mým hlavním cílem v životě je hlavně pomoci a dát domov a lásku dítěti, které to potřebuje. A doufám, že mi za pár let, v dospělosti, bude stále jedno jestli to bude holka nebo kluk, Rom či vietnamec, nemocný anebo zdravý, mladší - starší.
My máme doma zdravou holčičku. Tato rodina si ale k sobě přizvala děti, které neměli v pořádku dušičku. Nesli si s sebou různá traumata z předešlých domovů, jedna z dívek trpěla autismem... Tak strašně ráda bych jednou v životě svou láskou vyléčila nějaké zranitelné dítě. Takže doufám, že mé představy nejsou příliš naivní (i když asi jsou, protože v šestnácti vidí člověk svět jinak) a že jednou budu hrdým náhradním rodičem.
A je mi již jedno jestli si na cestě za rodičovskou láskou zvolím adopci, pěstounství, hostitelskou péči,...

LEZLA DO TELEVIZE ZEZADU, PROTOŽE CHTĚLA ZA VEČERNÍČKEM...

Lidé čtěte tuto knihu. Nebojte se a rozdávejte lásku, když můžete. Ty děti tam trpí a touží po rodičích, sourozencích, po zážitcích...
Kniha má poselství a ducha a skrývá v sobě hlubokou pravdu. Mne dojímala k slzám po celou dobu čtení. Plakala jsem nad výlevy lásky, nad utrpeními těch dětí, nad různými příhodami a situacemi a uvědomila jsem si jak tuto rodinu respektuji a obdivuji a že její příběh přečtu ještě mnohokrát.
Kniha je také strašně inspirující. Opravdu hodně. Může pomoci s výchovou nebo jen nějakým nápadem či rituálem, které rodina měla...

JÁ MYSLÍM, ŽE ČLOVĚK SE STÁVÁ DOSPĚLÝM, KDYŽ DOKÁŽE ADOPTOVAT SVÉ RODIČE.

A kdo mne po celou knihu fascinoval nejvíce a koho bych si přála poznat? Malá Sašenka. Jak jí asi teď je, co dělá, trápí se, či je šťastná? Její hlášky a postřehy mne rozesmívaly. A to nahlas, vážně. Její svět, její vnímání, to vše bylo obohacující a nádherné.
Když jsem přečetla knihu Nejsem jako vy od Jodi Picoultové, která se zabývala dospívajícím chlapcem s autismem, začaly mne tito lidé fascinovat. Zajímal mne jejich svět, jejich vnitřní svět. Přečetla jsem spousty článků z časopisů na toto téma. Asi měsíc (myslím, že to byla právě ta doba, kdy jsem dočetla již zmiňovanou knihu) jsem si pohrávala dokonce i s myšlenkou, že bych se těmito dětmi, lidmi chtěla v budoucnu zabývat. A pořád mne fascinují. Malá Sašenka teda rozhodně. Když jsem o ní v knize četla, viděla jsem její vnitřní svět, jako nekonečnou rozkvetlou zahradu plnou zelené, růžové a modré. Nevím proč zrovna tohle, ale to se mi vybavovalo. To jsem v ni viděla.

Knihu doporučuji všem pěstounům a lidem, kteří mají zkušenosti s náhradním rodičovstvím či těm, kteří se o toto téma zajímají a sami se by se třeba chtěli stát pěstouny. Věřím, že vás kniha přesvědčí o tom, abyste do toho šly.
Anebo si knihu přečtěte už jen kvůli Sašence. Kvůli té nádherné holčičce, která žije v jiném světě, ale je tak úžasná, že změní váš svět. Rodiče mají neuvěřitelné štěstí, že do péče získaly zrovna ji. Díky ní jste museli vést úžasný život...

A paní autorce bych vzkázala: to co jste dokázala je zázrak. Celý váš život je zázrak. A to znamená, že vaše možná zprvu nenápadná knížka je zázrak, která bude plodit zázraky další. Věřím v to...

JE PĚSTOUN RODIČ?


Zachránila mě slza - Angele Liebyová

13. února 2016 v 12:24 | Anna 13
Zachránila mě slza

Originální název: Un larme m a sauvée
Žánr: Autobiografie
Rok vydání: 2014
Počet stran: 184
Naladatelství: Ikar
Vazba knihy: Vázaná s přebalem

-----------Skutečný příběh-----------


Anotace: Sedmapadesátiletá Angele je sportovně založená žena v dobré kondici a nikdy neměla závažné zdravotní problémy. Jednoho dne ji však náhle přepadnou nesnesitelné bolesti hlavy. V nemocnici podstoupí sérii vyšetření, z nichž lékaři nezjistí nic určitého, ale stav pacientky se rychlým tempem zhoršuje. Angele ztrácí jemnou motoriku, má potíže s polykáním a dýcháním. Lékaři se proto rozhodnou uvést ji do umělého spánku.
Když se Angele o pár dní později probudí, nemůže se pohnout ani jinak dát najevo, že už je vzhůru, přestože všechno slyší a vnímá. Bezmocně poslouchá, jak se u její postele střídají návštěvy manžela, dcery a přátel. Lékaři se domnívají, že se vůbec neprobudila, ale upadla do kómatu, a Angele se bojí, že ji nechají pohřbít zaživa, případně zda nepřistoupí k odběru orgánů, jelikož se kdysi zavázala k dárcovství. Vzápětí lékaři navrhnou odpojení od přístrojů...


Můj názor: Knihu jsem dostala k narozeninám od mého tatínka... Zahlédla jsem ji na Databázi knih a zaujala mne. Mám z ní, ale spíše rozpolcené pocity...

PŘECE NEMŮŽE NEVIDĚT TU JISKŘIČKU ŽIVOTA V HLOUBCE MÉHO OKA.

Kniha je zajímavá, vzácná a emotivně, velmi emotivně napsaná. Tak jak to mám ráda. Opět jsem si uvědomila štěstí, které cítím a kterém mám, protože to, jak se autorka prala v knize se životem bylo děsvé, ale zároveň obdivuhodné. A co dokázala... Také jsem si uvědomila, že je vždy potřeba bojovat. S touto ženou to vypadalo beznadějně a přečtěte si, jak nakonec skončila. A to vše díky její nezdolné vůli...

EXISTUJEME JEN V POHLEDECH OSTATNÍCH.

Nevím, proč mne kniha nevtáhla do příběhu a do vcítění postav. Přišlo mi, že se nad nimi vznáším, vše pozoruji, ale nic moc necítím. Nevím, v čem byla chyba. Na čtení jsem měla klid i čas, ale občas jsem se i nudila. Není to prostě román s napětím a bouřlivým námětem. Je to popis ohromné životní události, která je zajímavá, ale ta nemocnice se všemi těmi nelidskými doktory bránila v pocitu, který jsem očekávala...

KDYŽ MÁTE ŠTĚSTÍ A PŘEŽIJETE BITVU, NABÍDNE SE VÁM VELKÁ VÝHODA: ZAČNETE ŽÍT OKAMŽIKEM.
VŠECHNO MÁ SVŮJ ČAS - KDYŽ BOJUJETE O DECH, NESTARÁTE SE O TO, ZDA MŮŽETE CHODIT.

Prostě jsem se do toho nedokázala vcítit, ale to jen jen moje zkušenost. Spoustu lidem se to líbilo a velmi je to obohatilo. Je jen na vás jestli si knihu přečtete, ale určitě si z ní něco odnesete...

KNIHA - TO JE MOC KRÁSNÉ SLOVO.

Spoustu krásných myšlenek a citátů jsem v knize objevila...

LÁSKA, TO JE ROZHOVOR.

Takže knihu doporučuji všem, co milují příběhy ze života a které mají zrovna nějaké depky. Po dočtení této knihy si uvědomíte, že si opravdu nemáte na co stěžovat...

SEZNAM TĚCH JEDNODUCHÝCH ŠTĚSTÍČEK, KTERÉ NÁM SKÝTÁ NORMÁLNÍ ŽIVOT, JE BLÁZNIVĚ DLOUHÝ. ANI O NICH NEVÍME.

Přeji krásné počtení... A teď poslední myšlenka, kterou by jsme měli všichni vyznávat...

JE TŘEBA VYUŽÍT KAŽDÉ CHVILKY, KTEROU NÁM ŽIVOT NABÍZÍ. A DÁT JÍ SMYSL.

Tygře, tygře - Margaux Fragosová

10. ledna 2016 v 10:21 | Anna 13
Tygře, tygře

Originální název: Tiger, Tiger
Žánr: Autobiografie
Rok vydání: 2011
Počet stran: 349
Nakladatelství: Jota
Vazba knihy: Vázaná s přebalem

-----------Skutečný příběh-----------


Anotace: Upřímná výpověď o ukradeném dětství ve skutečném příběhu vyprávěném se šokující otevřeností.
Malá Margaux se jednoho dne seznámí na plovárně s Peterem Curranem. Je jí sedm let, jemu jednapadesát. Peter dívenku i její matku pozve na návštěvu. Margaux je okouzlená světem exotických domácích mazlíčků, her a hraček a také nádhernou zahradou. Její duševně nemocnou matku péče o dcerku vyčerpává a je ráda, že Peter zahrnuje děvčátko pozorností a vytváří mu pohádkový svět.
Postupem času pro sebe Peter uzurpuje roli Margauxina kamaráda, otce i milence. Přitažlivý muž dívku ovládne. Citlivé dítě s bujnou fantazií se promění v uzavřenou mladou ženu uvažující o sebevraždě. Když je Margaux dvaadvacet let, nemocný a výčitkami svědomí sužovaný Peter se zabije.
Působivý příběh vypovídá o léčivé síle vzpomínek. Naprosto mimořádná biografie přináší neúprosnou sondu do autorčiny psychiky a sděluje čtenářům - včetně rodičů a zneužitých osob -, jak dokonale si dokáže pedofil svou oběť připoutat.


Můj názor: Tak to bylo šokující, silné a strašlivé čtení. Zároveň to, ale bylo velmi citlivé a lidské. Nemohli jste věřit svým pocitům, báli jste se, nechápali, jak na světě mohou žít takovéto lidi, a to teď nemyslím hlavního aktéra příběhu: pedofila Petera, ale otce Margaux. Taková krutost, byla až ohromující. Nesnášela jsem ho. Týral všechny kolem sebe a když své dceři řekl, že bude dělat, že je mrtvá, tak jsem se vůbec nedivila, že raději odešla k Peterovi...

NEJNEVINNĚJŠÍ, NEJSVOBODNĚJŠÍ, CO ČLOVĚK MŮŽE UDĚLAT, JE POSKOČIT SI!

Peter byl hnusný člověk, kterého však nešlo nenávidět. Uvědomila jsem si, že s ním občas soucítím, že nevím jestli mu věřit, ale nesnášet ho nešlo. Dělal příšerné věci, ze kterých se vám bude obracet žaludek, ale na druhou stranu si to vše uvědomoval, chtěl se léčit, byl bezradný, posedlý nezdravou láskou k osmilété holčičce. Nevěděla jsem co si o něm myslet a byla jsem naštvaná sama na sebe, že ho nejsem schopna nenávidět. Ale i Margaux, jeho oběť, ho milovala. A na tom už něco je, ne?

NA TOM, ŽE TĚ MILUJU, NENÍ NIC ŠPATNÉHO.

Nad tímto příběhem a vůbec tématem pedofilie, by se dalo diskutovat, polemizovat a koukat se na to z mnoha stran opravdu hodně dlouho. Je to silné téma, o kterém se velmi často a leckdy zbytečně mlčí a když se pak taková kniha na trhu objeví, co si většina z nás pomyslí? Na databázi knih lidé píší, že je zvrácená, nechutná, nezajímavá atd. Ale takový je život. Tohle se vážně stalo a Margaux ví o čem píše. Byla divná, občas jsem ji nerozuměla, ale nebylo divu, s takovým otcem za zadkem, zneužívaná, šikanovaná a osamocená. Člověk se pak chce zabít, jak Margaux v knize předvedla...

STRACHU Z NEBEZPEČÍ, ŽE PŘIJDU O DUŠI JSEM SE NEZBAVILA...

Čte se rychle. Bude vás z ní mrazit, bude vám do pláče, budete se bát... Ještě nikdy jsem nečetla o takovémto dětství... Bylo to vůbec dětství?

MÁM STRACH, ŽE SE JEDNOHO DNE ROZČÍLÍM A NEÚMYSLNĚ TĚ ZABIJU! A PAK BUDU MUSET ZABÍT I SEBE, PROTOŽE BEZ TEBE BYCH NEDOKÁZAL ŽÍT.

Knihu doporučuji všem, co hltají příběhy ze života, co nemají rádi spisovatele, které věci a lidi rádi přikrášlují a vy víte, že by se tohle v obyčejném životě stalo asi těžko. Byla to nádherná a otevřená kniha, kterou z hlavy nevymažu i kdybych chtěla...

KDYBY PETERA ZAVŘELI, MĚLA BYCH TAKOVÉ VÝČITKY, ŽE BYCH SE ZABILA...

Po knize si dejte něco naivnějšího, veselejšího nebo fantastického ať si trochu odpočinete. Já jdu na typickou Cecelii Ahernovou... :)

KDYŽ SE ŘEKNE PEDOFIL, LIDÉ CHTĚJÍ VIDĚT ZRŮDU.

Pro lásku k dceři - Sarah Taylorová

6. ledna 2016 v 14:16 | Anna 13
Pro lásku k dceři

Originální název: For the Love of Nadia
Žánr: Autobiografie
Rok vydání: 2015
Počet stran: 232
Nakladatelství: Ikar
Vazba knihy: Vázaná s přebalem

-----------Skutečný příběh-----------


Anotace: Sarah v mládí prodělala vážnou chorobu, léčila se na leukémii a rakovinu štítné žlázi. Všechno překonala, ale zdálo se, že už nikdy nebude mít děti. Když se seznámí s charismatickým Libyjcem Fauzím a po sňatku se jim narodí holčička, je Sarah v sedmém nebi. Ale její štěstí nemá dlouhé trvání. Fauzí se jí mění před očima a z pozorného ohleduplného manžela se postupně stává násilník a tyran. Sarah nakonec zažádá o rozvod. Nadia zůstane v její péči, ale Fauzí má nárok se s dcerou vídat. Jednou se však holčička z návštěvy nevrátí a Sarah se dozvídá, že Fauzí i s čtyřletou dcerkou zmizel v Libyi. Vydá se tedy Nadiu hledat na vlastní pěst.


Můj názor: Ještě jsem nečetla žádnou knížku o únosu dítěte i když jich bylo napsáno a bude nápsáno (!) hodně. Příběh ženy Sáry a její dcerky Nadi byl velmi silný, zvlášť když si uvědomíte, že tohle se fakt stalo. Sáru obdivuji. Statečně se v dětství poprala s leukémií, dva roky bojovala o svou unesenou dceru v Libyi a nakonec se po těchto těžkých letech dostavilo to pravé štěstí - vrátila se jí dcera Nadia. Po dvou letech... :O

MÁ DCERA, KTEROU JSEM NESKONALE MILOVALA CELÝM SVÝM SRDCEM, BYLA UNESENA.

Příběh je psaný jednoduše, ale strašně zdlouhavě. Je tam spoustu jmen, zákonů, soudů, a formalit. Neuvěřitelně se to vleklo, ale tak to přeci jen ve skutečnosti bylo...

I KDYŽ TEĎ NEMŮŽEME BÝT SPOLU, JSME SPOLU V MYŠLENKÁCH A NAŠICH VZPOMÍNKÁCH.

, ale byla tou odvážnou, trpělivou a silnou ženou. Asi si možná říkáte, která maminka by své dítě nezachránila, která by o něj nebojovala,... Ale bohužel Sára je jedinou matkou, které se podařilo svou dceru z Libye získat zpátky. Jedinou. A víte kolik je tam unešených dětí?

ZABÍT VLASTNÍ DCERU BY HO SNAD NENAPADLO...

Nikdy nezapomenu na ten moment ze Sářina dětství, kdy se svých rodičů ptá, jestli zemře, když dostala rakovinu. Její rodiče byli úžasně upřímní lidé. S takovouto nádhernou lidskou upřímností by se měli vychovávat děti. Zaslouží si za každých okolností znát pravdu. Za každých...

TOLIK JSEM SE BÁLA, ŽE NADIA ZAPOMENE, KDO JSEM...

Kniha byla přeci jen průměrnou, nicméně ji doporučuju. Ať znáte další příchuť života...

PROŽÍVALA JEDNO Z NEJHORŠÍCH RODIČOVSKÝCH PEKEL A PROKÁZALA NEUVĚŘITELNOU ODVAHU, DŮSTOJNOST A TRPĚLIVOST...

 
 

Reklama